BULHARSKO - Barevný svět romských dětí

17. 10. 2017

"V rámci pracovního pobytu Sadby v bulharském Kazanlaku jsme měli možnost se podívat, jak žijí v Bulharsku ti opravdu nejchudší – děti z romského ghetta zvaného machala."

Zdroj článku ZDE.

Provázely nás naše dvě dobrovolnice Katka a Dorka a dodávaly nám aspoň malý pocit jistoty, že se ze spleti polorozpadlých, ale neuvěřitelně fotogenických uliček vrátíme v pořádku.

Život v ghetu

Naše malé putování začalo ve středisku mládeže ve Staré Zagoře. Katka s Dorkou nás ve stísněných prostorách zdejšího střediska seznamovaly se základními fakty ze života Romů. Situace je neutěšená: Romové žijí v ghettu v téměř dokonalé izolaci, mají vlastní školky a školy, trhy, obchůdky a málokdy opouštějí pomyslnou zeď, která je odděluje od okolního světa. Jsme celkem zvyklí, že se lidé „neromské“ národnosti – gadžové – Romů obávají a neradi se vydávají na jejich území. Netušili jsme však, že Romové, stejně jako „ti na druhé straně“, se bojí úplně stejně a zůstávají raději v dobrovolné izolaci.

Samotné ghetto na nás nepůsobilo depresivně. Možná to způsobovala tajemná zákoutí, zapadající slunce, rozzářené dětské oči nebo prostě celkově kýčovitý kolorit polorozpadlých malých domečků s pověšeným prádlem a převládající cihlovou červení. Ráj pro objektivy fotoaparátů a kamer. Z počátku jsme se dle instrukcí snažili zachytit zdejší život nenápadně, případně až po dotazu, zda smíme fotit. Po chvíli se však děti začaly sbíhat a samy se s velkou radostí vystavovaly našim objektivům. A nejen ony, ochotně se fotily i babičky, dědečkové, rodiče a vůbec všichni. Zřejmě jsme způsobili vítané rozptýlení v jinak nekonečně stejných dnech. Ze všech stran vyhrávala hlasitá hudba, klábosilo se před domky, tančilo, pár dětí jezdilo na kole, honilo se, dříve narození se snažili prodat, co se dá a mezi tím vším kličkovali psi. Zvířata se tady nemají moc dobře, Romové k nim nemají kamarádský vztah jako my, psy běžně nakopávají, ti zase na oplátku rádi koušou zezadu do nohou. Prý se dokonce říká, že pokud existuje peklo pro zvířata, pak je to právě v machale.

Děti byly veselé, přítulné, Dorka s Katkou sem tam některé pozdravily a připomenuly, kdy mají přijít do střediska. Během hodiny jsme zvládli projít celým městečkem a kupodivu jsme zahlédli i pár pěkných domků. Patří místním lichvářům. Romové totiž nešetří na hlavních životních událostech např. na svatbě a neváhají vynaložit obrovské částky a do smrti se tak zadlužit. Exkurze do křiklavého a barevného světa dopadla dobře, unavení ale nabití dojmy jsme došli zpět ke středisku.

Situace ve školství

Jestliže je bulharské školství na špatné úrovni, pak se to romské blíží téměř k nule. Učitelé nesmějí žáky nechat propadnout, pro postup do 5. třídy tak stačilo naučit se pět anglických slovíček! Děti do školy nechodí pravidelně a obzvlášť u dívek je již od sedmé až osmé třídy vysoké riziko otěhotnění a tím de facto ukončení veškerého vzdělání. Salesiáni se všemožně snaží tuto nízkou hranici posunout a prodloužit tak dětem možnost co nejdéle se vzdělávat. Jedině vzdělání je to, co může neutěšenou situaci Romů změnit.

Práce s dětmi – naděje pro budoucí generace

Děti, které přicházejí do střediska, nemají většinou žádné hygienické návyky, smysl pro organizaci, sebezápor ani touhu na sobě pracovat. Co je nebaví, nebudou dělat, jsou velmi emotivní, jednou milují, podruhé nenávidí. Dobrovolníci často začínají úplně od začátku – nácvikem základních dovedností, které v našich podmínkách zvládají děti v mateřské školce. Přesto jsou občas vidět výsledky a velkou naději vkládají salesiáni do práce s celými rodinami. Tam je naděje, že další generace bude díky jejich působení pozitivně ovlivněna a své děti povede k větší zodpovědnosti.

Situaci by mohlo zlepšit zprovoznění školy (a kostela), která je nyní ve fázi hotové hrubé stavby.  Podaří-li se najít prostředky na fungování celého centra, může to pro romské děti znamenat šanci na získání kvalitnějšího vzdělání a tím i na získání práce a lepší životní podmínky.

Martina Mončeková

« zpět na novinky