Cyril Vojtěšek - 4. dopis - Pozdrav z Indie

18. 3. 2012

„Prosím tě, některé naše děti neví ani jak se jmenují, natožpak jakého jsou vyznání,“ konstatoval ředitel golaghatské komunity otec Anthony… Čtěte ve čtvrtém dopise Cyrila Vojtěška z Indie.

Zdravím vás z Indie!


Kdybyste mě v tuto dobu přijeli navštívit, mohli byste mít pocit, že v severovýchodní Indii vládne podzim. Na konci období sucha přišly některé stromy o většinu listů a stejně jako my čekají netrpělivě na první monzum. Bohužel pro mne ale pomalu končí příjemné teploty, na které jsem zvyklý z našeho mírného klimatického pásu, a začíná být opět horko.

V únoru jsme zahájili nový školní rok. Do nejnižší třídy (říkáme jí Nursery a dětem je kolem čtyř let) jsme posadili přes 80 dětí. Kolik jich je přesně, nikdo neví. Já jsem to sice dostal za úkol zjistit, ale zatím se mi to nepodařilo (tento týden za mnou byla dvakrát jejich třídní se slovy „Cyrile, zase jsem našla jedno dítě, které není v tom tvém seznamu“). Některé děti totiž chodí do školy, aniž by zaplatily školné, jiné ho zaplatily, ale do školy nechodí. Některým dětem dali rodiče u zápisu nové jméno, ale zapomněli jim to říci. A aby toho nebylo málo, máme i případ, kdy rodiče zapsali svého syna, ale do školy posílají jeho bratra. Nejvýstižněji to asi vyjádřil náš ředitel, otec Anthony. Když se ho kdosi u večeře zeptal, kolik tedy má v Nursery katolíků, odpověděl: „Prosím tě, některé naše děti neví ani jak se jmenují, natožpak jakého jsou vyznání.“

Mně přinesl nový školní rok také spoustu změn. Přestal jsem učit angličtinu, kterou si vzal náš ředitel. Místo toho teď mám matematiku ve druhé třídě a General Knowledge (něco mezi přírodovědou a vlastivědou) v druhé, třetí a čtvrté třídě. I nadále se potýkám se spoustou potíží – někteří druháci mají stále problémy s číslicemi, a to přesto, že už jsou ve škole čtvrtý rok (první třídě předchází dvě předškolní třídy) – ale to už k výuce v indické škole patří. Výuka matematiky mě ale baví velmi, a to přesto, že mám ve třídě přes šedesát dětí. Paradoxem je, že minulý rok jsem v této třídě často suploval a nikdy jsem se tam moc netěšil – děti neposlouchaly, neuměly anglicky a bylo jich příliš mnoho. Každodenní výuka matematiky je ale úplně jiná. Většinu dětí už znám jménem a mám je moc rád. A nejlepší jsou okamžiky, kdy žák, který doposud látku neuměl, najednou na tabuli napíše správný výsledek. Matematika má totiž výhodu v tom, že je snadno vidět, jestli děti dělají pokrok nebo ne. Ty moje ho dělají, i když pomalu.

A ještě jedno přání, o kterém jsem snil snad už od svého příjezdu, se mi splnilo. Na začátku března rozšířil náš učitelský sbor jeden nový učitel. Pro mě to znamená, že už nejsem sám na případné suplování, což byla moje nejméně oblíbená aktivita.

Největší změna pro mě osobně ale nastala na konci ledna, když jsem se vrátil z dovolené. Moje dobrovolná služba se totiž dostala za polovinu. Od té doby jsem přestal čas vnímat ve smyslu „jak dlouho tu už jsem“ a začal ho vnímat „jak dlouho tu ještě budu“. A tak, přestože po osmi měsících v Indii už nedávám do všeho tolik energie, jako na začátku, snažím se, abych ho prožil naplno a neodjížděl s pocitem, že jsem tu na něco zapomněl.

Cyril

Více o mně najdete na mém blogu www.rokvindii.cz, fotky jsou na http://picasaweb.google.com/rokvindii.

« zpět na novinky