KONGO - Alžběta Žáková - osmá, květnová, konžská vlaštovka

7. 6. 2013

Mili pratele,

tak konecne posilam svuj osmy dopis. Na posledni chvili jsem si vsimla, ze fotky jsou nejake rozmazane, v originale to tak neni..ale predelavat uz to nebudu..vsak to zvladnete i tak.Preju krasny cerven a zase priste!Alzbeta

Zdravim vsechny, habari yenu? Jak se mate? Kveten je za nami a tak se zas hlasim s jiz osmym dopisem po deviti mesicich stravenych v Bakanja. Tak me napada, ze jsem nikdy nezminila, po kom ma zdejsi centrum jmeno. Isidore Bakanja je konzsky mucednik ze zacatku dvacateho stoleti (a jeden ze dvou zatim blahoslavenych), ktery umrel pro svou viru. Kdyz krestanstvi v Kongu zacinalo, nechal se pokrtit a nechtel se vzdat sve viry a jejich symbolu ani pred svym panem, ktery krestany rad nemel a ktery ho nakonec nechal ubit k smrti.. Kazde rano se mu zpiva pri rannim sluvku skolni hymna, ale nutno dodat, ze neni detem ani zdaleka tak predhazovany jako Don Bosco. Ten je uplne vsude! (A deti ho povetsinou maji strasne radi, tak je to k dobru veci.)

S prekvapenim si uvedomuju, ze sice jeste ne vsechny dny, ale dny skoly uz jsou temer podtrzeny a secteny. Temer cely cerven uz budou jen opakovani, zkousky, porady a vysvedceni..nicmene kveten dopadnul vtipne s mym odpolednim ucenim. Ta cast tridy, co mam ucit, se stala vetsinou, takze vzdycky ve tride nezustal skoro nikdo. Mozna taky proto, ze jejich ucitel je zdejsi vyhlaseny nepoucitelny alkoholik, ktereho nejake odpoledni studium (a casto i cast dopoledniho) nijak nevzrusuje a nezabranuje mu, aby si celou tu dobu proklabosil na druhem konci skolniho dvora s nekterym ze svych kamaradu. A tak ty zbyle kluky fakt moc nebavi prosedet odpoledne v lavici, aniz by se cokoliv delo. No a tak ted vetsinou zustanu ve tride a ucime se se vsema najednou. Nekdy ten ucitel prijde po trictvrte hodine (a pak rekne, ze mi to uceni prece jde a ze at to dotahnu do konce), nekdy vubec..no a vsichni ho tady trpi, coz nechapu..vetsinou je pod parou uz rano, pred par mesici od nej utekla zena se vsema detma, ale on ma porad v zasobe hromadu vznesenych reci o dulezitosti vzdelavani a o tom, jak je zkuseny pedagog, ze mu nakonec salesiani odpusti jakykoli vystrelek vcetne nenahlaseneho tydenniho vyletu do Zambie a daji mu novou sanci. Ach jo. Nicmene my s klukama valcime celkem dobre, tak uz to ted do konce dotahnem. Vubec uz je na vsech znat unava, na klucich, ale zvlast na ucitelich. Je fakt, ze vetsina z nich ma ve tride pripady, ktere by vydaly na tri ucitele misto jednoho. A vyrovnavaji se s tim obdivuhodne. Pro me je to prece jenom jine, kluci (zvlast ti, co si na uceni neberu) maji dojem, ze ti, co chodi do meho kontejneru, se tam dobre bavi, tak hrozne zadoni, aby mohli taky prijit, a predstiraji, ze fakt nic neumi. A kdyz si je pak vyjimecne jednou zetridy vytahnu, zjisti, ze i u me se musi pracovat :-).

Kveten je u salesianu mesicem plnym slavnosti. Zacina to Dominikem Saviem, pokracuje zakladatelkou sester salesianek Marii Dominikou Mazzarello a konci nejvetsi slavnosti Panny Marie Pomocnice krestanu. V ten den byli taky pokrteni nasi kluci, kteri se cely rok pripravovali na prijeti tehle svatosti, a byla to velka radost a slava! Misto krestni rousky tady dostali zdravotnicky trojcipy satek, ktery pak cely den hrde nosili a jeden z nich prohlasil, ze aby vsichni videli, ze on je ted tedy novy clovek! No krome krtu to melo tedy jiz klasicky prubeh: ranni stres z milionu nedoresenych veci - krasna slavnostni mse - divadelni, tanecni a akrobaticke vystupy - pro kluky o trochu lepsi jidlo nez obvykle - pro ucitele poradna zranice s litry piva. Navic jsme jeste slavili 15 let existence strediska Bakanja Ville. Vzdycky tam chodim moc rada, jsou tam ti nejmensi kluci, co prichazi cerstve z ulice a tak jsou jeste trochu zakriknuti a tim padem roztomili, hodni a vdecni za jakoukoliv pozornost. Jeho srdcem je otec Eric, belgicky salesian, ktery uz je v Kongu 35 let a po tom, co prosel ruznymi funkcemi, nasel svoje misto u deti ulice. Jeho neunavna prace je pro tech letech poradne videt - staci jen, aby projizdel mestem se svym landcruiserem a okolo se sbihaji kluci a krici Eric, Eric, pere Eric! Tak moc je mezi touhle skupinou znamy..

Znaji ho hodne i ve vezeni, kam chodim cim dal casteji. Obcas mi pro otce Erica davaji dopisy, aby je prisel vysvobodit.. Seznamujeme se porad s novymi vezni a uz si nedokazu predstavit, ze bych tam dlouho nesla. Mam odsud ted jednu dobrou a bohuzel i jednu horsi zpravu. Poznala jsem tam jednoho vezne - je to krejci, ktereho zavreli, protoze nedodal velkou zakazku satu, ovsem penize uz utratil..a tenhle kluk (muze mu byt maximalne 30) zacal travit dny v zenskem bloku tim, ze uci vsechny vezenkyne sit a sije jim vsem krasne saty, takze ony maji jednak co na sebe, jednak co delat behem dne a jednak nadeji vydelat si neco malo potom, co je z vezeni pusti. Tak mu tam nosim nite a vzdycky je to takove povzbuzujici setkat se s nim a vsemi jeho ''studentkami''. No a zjistili jsme, ze jedna z vezenkyn byla zatcena jako soucast zdejsiho hnuti rebelu, kteri bojuji za nezavislost zdejsi provincie Katanga a posledni dobou je o nich celkem slyset. Vypalili a vyplenili uz nekolik vesnic v okoli Lubumbashi a nejen to.. A potkali jsme tam jejiho patnactileteho syna, ktery ale vypada na dvanact a bylo nam receno, ze nic neudelal a jenom nasledoval svou mamu do vezeni. A tam ho strcili k nezletilym..no kdyz jste se na nej podivali, bylo vam celkem jasne, ze takovy dite asi fakt nebuze byt nebezpecny rebel podryvajici autoritu statu..sefka zenskeho bloku nam rekla, ze at si ho vezmem a odvezem do Bakanja, a az jeho mamu pusti, ze si pro nej prijde. Zavolali jsme bratrovi Pascalovi, ten souhlasil, tak se zdalo, ze si ho odvezem..ten kluk se rozloucil s mamou, cely stastny hned bezel do sveho bloku, natahnul na sebe svoje nejlepsi kalhoty a nedockave nas nasledoval..bohuzel ale pak prisel sef jeho bloku a rekl, ze tak jednoduchy to neni, ze je sice mozny, ze nic neudelal, ale ze to musi jit oficialni cestou a at to vyresime s reditelem vezeni. Tak jsme ho tam chudaka nechali a slibili mu, ze se pokusime udelat, co je v nasich silach. A mne tak zacalo par tydnu obihani ruznych papalasu, videla jsem vrchniho vojenskeho velitele zdejsi provincie, reditele vezeni, vojenskeho sefa veznice, absolvovala nekolik telefonatu a hodiny cekani, a nakonec jsem se dozvedela, ze pripad toho kluka je reseny v Kipushi, meste asi 30 kilometru odsud. Ale obvineni jsou v Lubumbashi, protoze nejsou penize na jejich transport. V Lubumbashi je z vezeni nemuzou pustit, protoze jeste nebyl projednan jejich proces. A v Kipushi nemuzou projednat jejich proces, protoze obvineni se jeste nenachazeji na miste. Zoufaly..a tak, ac to vypadalo, ze bychom mohli vysvobodit jednoho pravdepodobne nevinneho kluka (sam vojensky sef mi rekl, ze mozna se proste jen nachomytnul nekde, kde v tu chvili nemel byt..), bohuzel musi zustat jeste nejaky cas, nez se neco zacne hybat. Ze pry jak je to slozity, jsou v tom dve vysetrovatelstvi a jeste je to cely vojensky proces, ze nemame sanci neco udelat..tak to skoncilo smutne. Muzu mu jenom vozit jidlo vzdycky, kdyz tam jedu..

K veselejsim vecem - nesmim zapomenout zminit velkou slavu, ktera tady probehla na zacatku kvetna - Salesianske hry, obrovsky turnaj vsech salesianskych skol z Lubumbashi a okoli (a ze je tohle mesto salesiany fakt prolezle skrz naskrz:)) ve fotbale, volejbale a basketu (a o tyden pozdeji jeste v atletice). Probihalo to pet dni na vsech hristich tady v okoli Bakanja, tak jsme mohutne povzbuzovali (hlavne prvni den, pak nadseni opadavalo..) a vyplatilo se to, fotbalisti vybojovali stribrnou pricku u kadetu a bronz v kategorii minim. Coz je velky uspech! A jinak to bylo fakt profesionalni, pulhodinove defile vsech skupin na slavnostnim zahajeni, spousta stanku se vsim, co si predstavite (z cehoz mel radost nas otec se svymi jogurty) a jako partner nejvetsi telekomunikacni firma v Kongu. (Kategorie dobrovolniku ustanovena nebyla, tak jsem nastesti mela vymluvu, proc taky nehraju fotbal.)

Celkove jsou kluci ted hodnejsi. Az na par vystrelku (kdy treba v noci ‘’premistili’’, coz je tady eufemismus pro kradez, nekolik tezkych lavicek z zeleznicnich prazcu pres tri a pul metru vysokou zed, aniz by je kdokoli zastavil) si zvlast ve vztahu ke mne uvedomujou, ze uz tu dlouho nebudu, tak nema cenu valcit (ackoli jsou i taci, kteri me jeste ted dokazou vytocit behem nekolika minut). S velkyma ted cteme kazdy vecer Maleho prince, zvlast si oblibili kapitolu s pijanem, s malyma skladame puzzle a konecne me zacali ucit tancovat reggae (ktere jsem si tady fakt zamilovala). Nekteri uz dokonce rikaji i prosim a dekuju! Co si vic prat?

A co jeste? Pokud jeste porad nemate dost..tak par perlicek. Byla jsem prizvana na koncert sboru ze Cite des Jeunes, vedlejsi salesianske technicke skoly. Tak jsem hrala trosku na piano a trosku na pricku a uzili jsme si to my akteri i neprilis pocetne, zato vsak bez ustani kricici a vyskajici publikum:) Jinak jsem se naucila mluvit jeste v jine mene nez konzskych francich. Kdyz se nekomu nechce vas prosit o penize, nahradi to zadosti o neco jineho. A ja az tenhle mesic pochopila, ze v tom je system. Kafe znamena 500 franku, limonada 1000 a pivo 1500 (ackoliv kafe tady ve skutecnosti temer zadny Konzan nepije). A tak me posledne na trhu jedna ''maman'' presvedcovala, at ji dam na limonadu, a kdyz jsem ji dala 500 franku, tak povida, no ale jeste jsi petistovku zapomnela, rikala jsem limonadu! Co ji na to mate rict? .. No a abych nezapomnela, k narozeninam jsme otci Eduardovi, rediteli komunity, udelali prekvapko a obarvili dve koule bukari barvami jeho oblibeneho fotbaloveho klubu Lupopo - jedna byla zluta a druha modra. Statecne a dokonce i s usmevem je sporadal:) Do kulinarskeho koutku se taky jiste slusi zminit, ze jsem jedla housenky. Neco jako kroupajici hranolky..no..vyjimecne jo, ale ze bych se po nich mohla utlouct?

Jsme tak blizko rovniku, ze zima tu neexistuje, je to jen obdobi sucha, presto ale zacina nejchladnejsi cast roku. Krasny zeleny travnik na dvore je uz definitivni minulosti, spolu s prachem se vratil kasel a rana v tricku a sukni zacinaji byt nesnesitelna (dneska bylo 10 stupnu!), ackoli odpoledne se zase potime v tricitkach. Zato jsme na zacatku mesice tri dny vsichni svorne sklizeli obrovskou urodu batatu, ktere jsme behem obdobi destu vysazeli na poli vedle centra. Velci s motykama, mensi kusy zeleza a nejmensi hrabali v hline rukama. Listy se dusi jako zelenina a tusim, ze se jmenujou matembele (tady aby se v tech ruznych listech clovek vyznal!), a samotne bataty jsou neco jako brambory. Mam ale dojem, ze chutnaji jen nam, co moc nezboznujeme bukari. Ti ostatni si porad stezujou, ze je to proste nenasyti, a at jich snedi kolik chteji, stejne se jeste musi dorazit aspon jednou hroudou bukari (a stejne tak je to s ryzi, hranolkama a testovinama)..

Na konci kvetna se s nami rozloucila rodina francouzskych dobrovolniku, kteri tady praci pro salesiany stravili dva roky. Nepracovali primo tady v Bakanja, ale v kancelari, ktera shani pro centra jako je to nase penize na provoz. Ale docela casto sem zavitali a navic jsme my dobrovolnici casto byli u nich, na veceri, popovidat si, vratit se trochu do evropskeho stylu mysleni..docela (nejen me) nahrazovali rodinu, kterou tu nemam. Louceni bylo tezky, navic to cloveka nuti premyslet o svem vlastnim navratu a byt nostalgicky uz ted, a to neni dobre. A tak jsem jeste jela na dva dny k salesianum na venkov nabrat sily na posledni dva mesice sveho dobrovolniceni. Coz se povedlo na 100%, popovidala jsem si tentokrat se salesianskymi novici (a vyslechla si radu neuveritelnych prihod od tech, co byli nekolik let zpatky jako aspiranti v Bakanja, Magone a podobnych centrech, a ze by to teda vydalo na knihu!), uzila jsem si prirodu, ktera uz mi chybi, a ted vzhuru zpatky, privitat novou dobrovolnici – navstevu, ktera se mnou zbyvajici dva mesice v Bakanja stravi!

Tak a tady se opet rozloucim. Nebudu se rozepisovat se zaverem, jelikoz by z toho stejne vylezly jen nostalgicke reci, tak vam radsi reknu vtip, ktery sestilety syn te dobrovolnicke rodiny vypravel pri kazde, kazde oslave, na ktere byl (a ze jich bylo pozehnane!): Prijde pirat s papouskem na rameni do obchodu. Pirat si objedna whisky, dostane ji. Papousek chce colu, ale prodavac povida, ze cola neni. Druhy den prijdou znovu, pirat si da znovu whisky a papousek chce znovu colu. Prodavac na to, povidam, ze cola neni! Jestli budes chtit colu jeste priste, pribiju te na zed! Treti den se pirat vrati, dostane svou whisky a papousek jeste jednou pozada o colu. Prodavac vezme hrebik a kladivo a pribije ho na zed. Pribity papousek se rozhlizi kolem sebe a uvidi kriz s Jezisem. Otoci se na nej a povida: Je, ty sis taky chtel objednat colu?

Voilà. Preju vam vsem krasny cerven a zase priste.

Alzbeta

« zpět na novinky