BULHARSKO, Filip Hanzelka, 11. dopis, Z Bulharska naposledy!

10. 9. 2013

Vysněný letní tábor pro děti z Kazanlaku a Staré zagory.

V srpnu se stalo několik nepředpokládaných zvratů, o kterých bych vám chtěl napsat. Na začátku jsem byl pozván na svatbu do Čech a po návratu jsme měli romský tábor kluků, na který jsem se těšil nejvíce ze všech, protože tam byli romáci, se kterýma jsem byl celý rok v Kazanlaku. Někteří z nich se mě ptali, už před půl rokem, kdy ten tábor bude a odpočítávali si každý měsíc, později týden a na konec den, který scházel do začátku. Až před táborem mi došlo, proč se jeden klučina (Sašo) pořád vyptával, jestli je hodný. Zjišťoval totiž můj názor z důvodu účasti na táboře, protože ten byl jen pro ty nejhodnější, kteří také nasbírali nejvíce bodů za účasti a chování v celém roce.  Nakonec jelo 6 kluků z Kazanlaku a 6 ze Staré Zagory. Začátek pro mě ovšem nebyl nejjednodušší. Přijel jsem na tábor po 21 hodinách cesty z ČR až na místo a několika na polo probděných nocích. Nakonec se ale všechno ustálilo a tábor jsme si všichni užili. Byli jsme ve vesnici Malčika na severu Bulharska blízko hranic s Rumunskem, kde jsme se i jednou koupali v Dunaji a několikrát na koupališti. Ne, že by kluci byli vždycky hodní, ale ani nijak výrazně nezlobili a hlavně se chovali tak, že si mohli zahrát spoustu her, bez toho, že by se poprali nebo výrazně pohádali. Rádi pak mezi sebou vykládali o tom, co prožili a co se komu nejvíce líbilo a byli nadšení – alespoň ti z Kazanlaku, se kterýma jsem měl možnost se vidět ještě několikrát po táboře. Pěkné bylo, že nám na táboře pomáhal Stefan - mladý romský animátor, který byl muslim, ale chodil s námi občas i do kostela.

Když jsem ale přijel z tábora, dostavila se dlouho potlačovaná únava. V noci jsem dostal střevní chřipku s horečkou a několik dní jsem ani nejedl, jenom jsem ležel. Měl jsem ovšem radost z tábora a  ze dvou malých vylíhnutých želv, na něž jsme čekali přes dva měsíce a neměli jsme už velkou naději, že se vylíhnou.

Zajímavou změnou byla též návštěva výletníků z Brna, kterou vedl Fanda Jeleček, jeden z mých předchůdců dobrovolníků. Jako vedoucí autobusu chtěl také všem představit salesiánské bulharské misie a své působiště, a proto se zastavili dvakrát i u nás.

Další nepředpokládanou událostí byl návrh, který mi dali odjíždějící salesiáni ústy otce Petra Němce, že když budu chtít, můžu odjet dříve. Nepočítal jsem s tím a ani jsem neměl úmysl toho využít a zkrátit si službu, krom posledního zářijového víkendu, kdy se u nás v Kozlovicích pořádá pouť (tzv. krmáš) ke svátku svatého Michaela archanděla. Všichni krom otce Antonína Komana a Martina Jílka, který se měl vrátit za týden zpět do Bulharska, odjížděli na zaslouženou dovolenou do ČR. Neboť jak se říká, dobrý pan farář si dovolenou zaslouží, a když není dobrý, tak si ji zaslouží farníci. Tohle je samozřejmě ten první případ. A tak jsem se chystal osiřet. Najednou se ale naskytla příležitost odjet s autobusem do Brna, protože měli dvě volné místa. Jelikož jsem měl dost času se rozloučit se všemi a navštívit naše kluky v machale, rozhodl jsem se toho využít. Nalákali mě také na to, že budu mít více času si najít byt a práci a budu moci překvapit své blízké. A tak jsem tu.

Zatím je ještě brzo rekapitulovat všechno, co jsem prožil, protože ani nemám čas se díky novým úkolům zamýšlet nad vším, co mě potkalo za ten rok. Mám ale dobrý pocit z našich romáků, na kterých je často vidět, že dokáží myslet i dopředu a nepřežívat bezcílně ze dne na den i přesto, že v takové společnosti žijí. Když jsem odjížděl, chovali se někteří mnohem rozumněji než před rokem. Navíc Asen, který měl velké problémy s hojením škaredě zlomené ruky, s ní mohl viditelně lépe hýbat. A i když často nebylo lehké vydržet v tak jiné kultuře (byť se tváří podobně), prožil jsem tam i spoustu malých radostí, které mi pomohly užít si to a vytrvat.

« zpět na novinky