Novinky ze světa Bulharů - září/říjen

11. 11. 2015

Bulhaři se nám znovu ozývají. Chcete vědět, jak se jim daří, jak velkolepě prožili oslavu 200. narozenin Dona Boska, jaký byl romský dívčí tábor a jak vidí práci s Romy v Bulharsku jedna z našich dobrovolnic? Tak čtěte dál! ;-)

Úvod

Srdečně Vás  zdravíme s dalšími informacemi o české salesiánské misii v Bulharsku. Obsah tohoto čísla bude z velké části ještě prázdninový a zprostředkovaný. Dobrovolníci Helča, Lenka, Dominik i já jsme se odstěhovali zpátky do Česka a předali pomyslné veslo našim následovníkům.
Jsou věci, které v životě končí, jiné začínají a některé mají po krátkém čase své po-kračování. Důležitým spojníkem jsou mosty v podobě lidí, jejich úmysly, snaha a práce. My křesťané máme tu výhodu, že se necháváme (snad to tak je) vést Dobrým pastýřem, který nás dobře zná a ví, co je pro nás dobré. Přejeme vám příjemné čtení a našim kolegům a všem v Bulharsku sílu a požehnání. Zdař Bůh.
Petr Kalas

Stará Zagora

Oslava dvoustých narozenin Dona Boska
Čestito! Blahopřejeme! To bylo zře-jmě nejčastější slovíčko tohoto pro nás památného dne, kdy jsme 16. srpna 2015 mohli s naším biskupem mons. Christo Projkovem oslavit dvousté naro-zeniny Dona Boska. Oslavy proběhly v Sofii u sester eucharistiánek, jejichž řád byl založen ve stejné době jako salesiáni. Dokonce si prý jejich zakladatel Giuseppe Aloati vyměnil s Donem Bos-kem několik dopisů. Takže jsou naše du-chovní setřenice.
Z Kazanlaku, Jambolu a Staré Zagory se vypravili farníci, aby se mohli spolu s námi přiblížit Donu Boskovi. Don Bosco byl osobně přítomen i díky ostatkům, které byly na konci bohoslužby věnovány sestrám eucharistiánkám. Na slavnosti se sešli i přátelé Dona Boska ze Sofie. A že jich nebylo málo. Mons. Christo Pro-jkov během kázání znovu připomněl, ja-kou roli v dějinách spásy Don Bosco se-hrál a stále hraje. Poděkoval za přítom-nost a pastorační nasazení salesiánů v jeho exarchii (diecézi).
Po bohoslužbách mohli všichni účast-níci oslav posilnit svá těla občerstvením připraveným našimi bývalými animátory ze Sofie. A o duchovně-zábavný pro-gram se postarali naši mladí ze Zagory. Představení připravovali přes dva týdny. Pod taktovkou Donbora a Desi tak všichni mohli zažít něco z turínské ora-toře a vrátit se o necelých dvě stě let zpět. Don Bosco ožil před očima diváků a vyprávěl jim o svém snu, který se již dvacet let realizuje i zde v Bulharsku.
Při návratu bylo vidět na očích účast-níků jak únavu, tak i radost z prožitého dne. Co víc si přát, než aby Don Bosco vzbudil mezi bulharskou mládeží nová povolání. Možná zatím jen sbíráme ka-mení na poli, aby bylo povolání kam za-sít.
„Svatý Jene Bosko, provázej naše mladé na jejich životních cestách, aby skrze Tvůj příklad stále blíže následovali Krista. A jednou aby měli dost odvahy a sil odpovědět na tvé volání...“
Martin Jílek, SDB

Dívčí tábor
Ve dnech od 27. července do 1. srpna proběhl romský dívčí tábor, na kterém jsem se mohla coby dobrovolka podílet. Konal se v malém městečku Miromir na tamější faře, kam s námi jelo celkem tři-náct děvčat (nejmladší účastnice byla už osmiměsíční Viara, která mi svým úsmě-vem vždy připomněla, že království Boží je i tady na zemi).
Již cesta ze Zagory proběhla v rodin-ném duchu, snad i proto, že jsme se jako parta mezi sebou nějaký ten týden znali. Zá-kladní myšlenka tábora byla se-známit holky se životem Dona Bo-ska, ale také pou-kázat na ženy, které ho vždy pro-vázely a mohly být i velkým vzorem pro srdce dospívajících dívek, především na jeho maminku a Pannu Marii. K tomu sloužily prezentace otce Martina nebo bratra Jara.
Ke sdílení radosti z víry nám pomá-haly každodenní liturgie v místním kos-tele a modlitby v kapli, kterou jsem si za-milovala nejen proto, že byla nejchlad-nějším místem široko daleko. Na pro-gramu byly také aktivity, při kterých člo-věk mohl využít svoji tvořivosti a vybít energii, která se v podání našich Romek vždy přihnala jako přívalová vlna. Nechy-běly zpěvy a temperamentní tance, oslava naší Tony, vyrábění růžence z ko-rálků, kterými jsme si navzájem děko-valy, vodní bitvy a koupání v místním ba-zénu.
Holky byly k nezastavení. Účastnila jsem se také táboru s bulharskými děv-čaty a upřímně řečeno, s našimi Rom-kami bylo vše spontánnější a živočiš-nější. Čas nevní-mají, žijí v daném okamžiku. Je pro ně naopak těžší se zastavit, proto jsme jim uspořá-daly odpolední salon, kde měly povinně relaxo-vat, zatímco jsme se jim staraly o pleť, vlasy (nikdy nezapomenu na bohatou hřívu Tanky, jejíž mytí bylo velkou výzvou) a samo-zřejmě nehty! Všechny si nakonec uží-valy, že jsou s láskou obstarávány.
A bylo toho mnohem, mnohem víc... Toto jsou takové střípky, za které jsem vděčná, stejně tak jako za celý další čas, který jsem prožila s divoškami, co mají opravdovou chuť žít, a s celým salesián-ským týmem, který v praxi ukazuje, že dílo a práce Dona Boska jsou stále živé.
Sylva Roglová

Bulharští studenti v Turíně

Dovolte, abych představil naši „odloučenou jednotku“ bulharské salesiánské komunity. Jsme to my, Jaroslav Růžička z České republiky a Donbor Jyrwa z Indie. Před dvěma roky jsme ukončili naši praxi v Bulharsku a nastoupili další etapu naší salesiánské formace, studium teologie. To se odehrává v dalekém italském Turíně, kolébce salesiánského díla. Bydlíme, modlíme se a studujeme v mezinárodním salesiánském studentátu v turínské čtvrti Crocetta. Žije nás tu asi 70 salesiánů-studentů z různých částí světa (z Haiti, Indie, Srí Lanky, Nigérie a z různých evropských států, nejvíce ze Slovenska a Chorvatska) a 20 stálých spolubratrů, z nichž někteří nás vyučují, jiní se starají o dům nebo mají jiné úkoly. Je to opravdu pestrá směsice osob a kultur, a i když převažuje kultura italská, je tu možnost dozvědět se mnohé o zvycích a myšlení jiných národů.
Hlavní náplň našeho života tvoří studium, jemuž se věnujeme od pondělí do pátku. Dopoledne máme výuku a odpoledne samostudium. O víkendu se rozjíždíme většinou po dvou (protože i Pán Ježíš takto posílal své učedníky) do různých farností a oratoří v Turíně a okolí, abychom nezakrněli jen u teorie, ale zkoušeli získané teologické vědomosti použít v praxi (překládali složitý teologický jazyk do řeči srozumitelné mladým lidem). A je to také příležitost trochu si provětrat mozek unavený neustálým studiem.
Pro cizince je hlavně ze začátku velký problém studovat v italštině, ale italští spolubratři nezištně nabízejí všem, kteří to potřebují, doučování a dovysvětlení věcí, které se probíraly na hodinách. Protože jsme členy jedné komunity, panuje i mezi studenty a vyučujícími rodinná atmosféra bez zbytečných formalismů.
I když jsme od ní daleko, pořád se cítíme být členy naší bulharské komunity a mezi sebou mluvíme bulharsky, abychom to nezapomněli. Do Bulharska také jezdíme vždycky po Vánocích a na letní prázdniny, a tak udržujeme kontakt nejen se spolubratry, ale také s dětmi a mladými.
Co se týče naší budoucnosti, příští rok bychom měli zakončit bakalářské studium a přijmout jáhenské svěcení. Potom bude následovat ještě jeden rok studia, pravděpodobně v Římě.
Budeme vám vděční za vaše modlitby.
Jaroslav Růžička, SDB

Z Bulharska

Nossa, nossa
Assim você me mata
Ai se eu te pego, ai ai se eu te peg…..
Ozývalo se z bulharských Rodop první srpnový týden. Kromě čistě praktického důvodu – plašení medvědů, šakalů, vlků a lišek – to byl způsob, jakým se mohli společně domlouvat skupiny Bulharů a Čechů na svém pochodu. Jiný jazyk nebyl k dispozici. I když občasné ná-zorné představovaní rukama nohama by jistě ocenili porotci ceny Thálie vysokými hodnotami. A tak jsme společně zpívali, smáli se a snažili se napodobit „jazyk druhého národa“.
Setkaly se tu dva odlišné světy. Sku-pina mladých z Čech, kteří studují na gymnáziu, každý má představu o své bu-doucnosti, co budou studovat, kde by chtěli pracovat, kam by to chtěli dotáh-nout, mají vizi, kterou musí naplnit. A skupina mladých z Bulharska, kteří žijí přítomností, mají bezprostřední reakce, když se jim něco chce, tak to prostě udě-lají, když nechce, tak to dělat nebudou. Mají plány, které jsou hodně otevřené a ne vždy úplně jasné. A tahle směsice povah a charakteristik se vzájemně do-plňovala a tvořila skupinu, která byla schopná fungovat a dokonce si putování a následné slunění na pláži náležitě užít. Mladí prostě našli společnou řeč a tou byla jejich chuť užít si to, co právě dělají, užít si to, co mohou společně prožívat. Chtěli se vzájemně poznat, kdo jsou, jaké jsou jejich přání, vize, hodnoty, jaké mají rodiny, jaké mají přátele, zvyky, ja-kou poslouchají hudbu… i přes vzájemné poznávání se, jsme každý den zažívali si-tuace, které nepřestávaly překvapovat. Od rozdílného vkusu, přes přístup k pří-rodě, vnímání povinnosti a odpověd-nosti.
Ale alespoň jsme se vždy měli na co těšit a nebyla to nuda.
dobrovolnice Helča

Velké drobnosti

Když jsem se připravovala na svou měsíční dobrovolnou službu v Bulharsku, přišlo mi nějaké podezřelé, jak všichni dobrovolníci mluvili o své dobrovolné službě tak, jakoby to bylo téměř pořád jen krásné a idylické. A sama pro sebe jsem si řekla, že pěkně natvrdo budu budoucím dobrovolníkům popisovat dobrovolnou službu zcela realisticky a neošidím je o jedinou těžkost. A teď jsem zpět a k mému překvapení musím přiznat, že si asi nějaké těžkosti budu muset vymyslet, protože moje služba skutečně byla téměř perfektní.
Ano, musím i přiznat, že několik těžkostí se přeci jen objevilo. Jednou se mi vůbec nechtělo vstávat na ranní modlitbu s komunitou. Pak jsem si ale řekla, že nechci přijít o mši svatou, a vstala jsem. K mému nemilému překvapení jsem pak zjistila, že jsem to spletla a že je modlitba až později a mše až odpoledne. A já mohla ještě spát! I jazykové začátky byly občas těžké. Nikdy bych si nemyslela, že se jako studentka matfyzu budu muset deset minut hádat s dvanáctiletou slečnou o to, že výsledek dělení nemá správně. Nic nepomáhalo, nedala se přesvědčit, protože to evidentně nechtěla počítat znova. Nebo jednou když jsem byla na hřišti s dětmi jen já a neshodli jsme se s jedním klukem. Začal na mě něco pokřikovat, zřejmě nadávky, ale já neměla páru ani o tom, jestli je to bulharsky nebo romsky, natož co to znamená.
Jenže všechny těžkosti se dají překonat! Pomodlila jsem se sama a místo mše jsem alespoň měla čas na růženec. Počtářský souboj s Viki jsem přenechala roční dobrovolnici, která byla přeci jen jazykově zdatnější. Nadávky jsem se sice doteď nenaučila, ale přestala jsem je řešit, protože děti z machaly se zlobí jen chvíli, naštvání je rychle přejde a jsou s vámi brzy zase kamarádi.
Tak vás musím zklamat, milí budoucí dobrovolníci, budete si muset zažít vlastní těžkosti. Jsem si ale jistá, že to stojí za to a že s trochu optimismu to zvládnete hravě. Já jsem moc ráda, že mě do Bulharska život zavanul. A jak se zpívá v bulharské písni Един приятел, mé srdce zůstává v Bulharsku, protože jsem tam našla mnoho nových přátel. A to je mnohem víc, než pár nějakých malicherných těžkostí.
Anežka Kotrbová


VELKÉ DROBNOSTI
„NA TOMTO SVĚTĚ NENÍ NIC, CO BY BYLO TAK MALÉ A BEZVÝZNAMNÉ, ŽE BYCHOM SE OD TOHO NEMOHLI NĚČEMU NAUČIT.“

« zpět na novinky