Bulharsko bude mít letos hojné zastoupení - přečtěte si svědectví dobrovolnice Dorotky

18. 7. 2016

Dorotka se chystá na rok do Staré Zagory - do salesiánského střediska zaměřujícího se na práci s romskou mládeží. Tam také náš projekt Darujme vzdělání pomáhá. Přečtěte si, jak roční přípravu před dobrovolnickou službu prožívala ona.

Chtělo to plán!

Byl leden 2016. Studovala jsem první ročník vysoké školy. Nic mi nechybělo, byla jsem šťastná. Jednoho obyčejného dne jsem však pocítila silný impulz udělat změnu. Nevím odkud to přišlo, ale blikal alarm, chtělo to plán!. Na nic jsem nečekala a ihned jsem zavolala známému, o kterém jsem věděla, že zprostředkovává nějakou dobrovolnickou službu v zahraničí. Dostalo se mi odpovědi, že aby člověk mohl odjet na službu, musí projít roční přípravou, jejíž běh začal už v září. Byla mi však přislíbena přímluva u celého týmu. Byla jsem tak horlivá, moc jsem si to přála.

Přání vyšlo a v únoru už jsem nastupovala do vlaku směr Ostrava na můj první přípravný víkend. Nervozita stoupala. Hned při mém příjezdu však byli všichni moc milí, krásně mě přivítali a do kolektivu jsem se zapojila hladce. Vybavuji si mé nadšení, když jsme první večer jedli jako děti z Indie... No a dál? Dál už se to všechno spustilo. Ráno budíček v sedm. Modlitba střídala přednášku, ta zase aktivitu, pak přípravy, rychle napít a další prezentace, bohoslužba. Hlavu jako pátrací balón tu měli bez výjimky všichni. Když jsme si večer lehali do pelechů, ani jsme si nemohli vzpomenout, co jsme dělali ráno, neboť činností bylo jako na týden. Těšila jsem se své možnosti, že odjedu na měsíc do Bulharska. Byla jsem plna dojmů a plna euforie. Když tu zčista jasna střelil blesk. Dostalo se mi možnosti odjet rovnou na celý rok.

Teď už opravdu přišel čas na vážná rozhodnutí. Vnitřní já mě neúprosně hnalo kupředu stejně prudce, jako mě mé racionální já brzdilo. To mám tady opravdu opustit milovanou rodinu, přátelé, školu, aktivity? Mám vážně opustit svou cestu a vytrhnout se z dění svého života zde? A mám vůbec tolik síly toto zvládnout? Proč se někdo nemůže rozhodnout za mě? Nekonečně mnoho otázek, které trhaly všechny orgány, stále přibývalo. Touha po utěšení byla neukojitelná. Ale láskou a starostlivostí každý z týmu i účastníků Cagliera překypuje. A tak se dnes, chystám na roční dobrovolnou službu do Bulharska a nic se nezměnilo. Tolik informací, stresu, starostí, otázek, zda to zvládnu. Jedno však vím. Vím totiž, že chci odjet a vím, že se chci překonat. Nevím, zda to zvládnu, ale slyším volání nitra tak intenzivní, že ho žádná racionalita nemůže nikdy přehlušit. A co nakonec vím, že ať už se budu cítit jakkoliv ztracená a osamělá, někdo tu pro mě vždycky bude. Bude to pán Bůh, který mě stále drží za ruku a podporuje mě v mých plánech.

A proto Aksanti! Děkuji všem, kteří mě podporují v cestě k mému cíli. Děkuji týmu a všem účastníkům Cagliera, kteří vytvořili nádhernou rodinu a velkou stopu v mém životě, děkuji rodině, přátelům i všem, na které se můžu obrátit a zejména pak děkuji Bohu, že se mnou dokončena drží partu!

Dorotka Sedláčková

« zpět na novinky