INDIE - PESTRÁ MOZAIKA aneb dobrovolník Jakub Honěk se nám hlásí z Golaghatu

11. 12. 2016

Dav dětí, který se rve o starý vyfouknutý míč. Soused, který se mě ptá na můj názor na Shengen. Vyučování ve třídě s okolo 50 dětmi, z nichž alespoň trochu lépe anglicky umí asi jen tak čtvrtina. Výlet do čajových plantáží se selfie tyčí. Horko doprovázené neustálým pocením a špinavým oblečením. Při výpadu proudu studium při svíčkách. Znovuobjevení krásy a síly modlitby. Jen poskládáte-li více takových střípků, dostanete věrný obraz mého působení v Indii.

Denní program se už mi celkem stabilizoval, takže po ranní modlitbě, mši svaté a snídani vyrážím na kole do školy, odkud se téhož dne pozdě odpoledne vracím. Při vyučování je má pozornost roztříštěna mezi děti, které mi rozumí a zadaný úkol za krátkou chvíli splní, a mnohými dalšími, kteří by pod mým bedlivým dohledem k cíli nakonec asi taky došli, ale na individuální přístup zde bohužel není moc prostor. A když se přece jen někomu snažím něco vysvětlit, nechávám za sebou dalších asi 40 žáků, které je třeba smysluplně zaměstnat. Občas se mi stane, že na třídu křiknu, aby byla potichu, a teprve po chvíli si uvědomím, že hluk nepochází ani tak od nich, jako spíše ze sousedních tříd, které jsou oddělené pouze tenkými a nahoře neúplnými stěnami. Přesto mě vyučování baví a třídy plné neposedných a různorodých dětí jsou pro mě velkou zkušeností a výzvou. Doufám, že se mi podaří správně vyvážit úlohy dobrého učitele a láskyplného kamaráda, ale lehké to určitě nebude.

Při přestávkách se děti podobají nespoutanému stádu, a když jsem jim poprvé půjčil frisbee, snažili se ho při házení vždy natolik zuřivě ukořistit, že jsem nakonec tuto aktivitu ze strachu před nějakým zraněním předčasně ukončil. Vysvětlování her je pro mě zatím velkým oříškem, protože angličtina se nechytá a dokonce neverbální komunikace zaostává, protože děti se neustále pošťuchují, tlačí, přicházejí a odcházejí, takže se zamýšlená hra většinou zvrhne v cosi mně známou hru jen zdánlivě připomínajícího, děti se však i přesto zpravidla dobře baví.

Odlišná situace panuje v Golaghatu, kde místní kluci z hostelu většinou rozumí dobře anglicky a jsou mnohem ukázněnější. Hráli jsme spolu mimo jiné kriket a učil jsem je dokonce takové karetní hry jako Sabotér a Hanabi, přičemž druhá jmenovaná je doopravdy chytla. Při doučování matematiky se u některých projevují velké nedostatky, takže při jejich večerním samostudiu je na čem pracovat. A pokud zrovna nejde proud, pokračuje se při svíčkách... :-)

Starší středoškoláci zde sice bydlí a spí ve více než skautských podmínkách, ale někteří z nich mají moderní dotykové mobily a první neděli jsme spolu dokonce se selfie tyčí podnikli výlet do místních čajových plantáží, a abych si to pořádně užil, koupili mi flašku s mangovým džusem (produkt Coca Coly) a chipsy. A aby toho nebylo málo, bydlí hned ve vedlejším pokoji učitel mezinárodních vztahů, na jehož otázky typy, jestli mám rád euro a co si myslím o Shengenském prostoru, jsem připraven moc nebyl...

Pendlování mezi školou a Golaghatem mi zatím vyhovuje, protože i když mě atmosféra školy naplňuje nadšením a jako mávnutím kouzelným proutkem pustím většinou z hlavy vše, co mě trápí, je mi přece jen milé mít někde civilizovanější zázemí, kde si můžu vydechnout. Vnitřně jsem byl zatím hlavně rozštěpen mezi malicherné starosti o mé zpocené a špinavé oblečení a postupnou touhu a potřebu prohloubit vztah s Bohem, který jediný je dárcem opravdového pokoje a štěstí. A tak se často znepokojuji hloupostmi, abych se po chvíli zase ponořil do modlitebních básní španělských mystiků svaté Terezy z Avily a svatého Jana od Kříže, porozjímal nad z církevní školy známou modlitbou odevzdanosti či si poslechnul nejnovější papežovu promluvu.

Pobyt v Indii mě bezpochyby dost změní, zatím se ale nejedná o nic, čeho bych litoval.

Zdravím, děkuji za modlitby, modlím se za vás a přeji každému požehnaný a láskou naplněný den.

Jakub

« zpět na novinky