DR Kongo - už téměř 2 roky bez českých dobrovolníků

20. 3. 2017

Už to budou 2 roky, co odjela z centra Bakanja v Kongu pro děti ulice zatím poslední tamní česká dobrovolnice Barča Miklasová. Přinášíme vám její poslední dopis, ať můžete více nakouknout do tamního světa. Potenciální zájemci o dobrovolnictví můžete mrknout ZDE.

Nejsrdečnější pozdrav z afrického Konga ode mě i od všech dětí Dona Bosca v Bakanja!

Z celého srdce vám chci všem moc poděkovat za všechny vaše modlitby, požehnání a přání, které mně a tomuto místu bez ustání vyprošujete! Jsou to ty skryté zázraky hravé radosti kluků, mého nového elánu a trpělivosti v pravý čas, vrácení ukradnuté knížky a získání důvěry, uzdravení nemocného po týdnech vyčerpání, návrat dítěte do rodiny nebo druhá šance pro kluka, co zahodil vše pro „pár“ set dolarů...

Stejně tak vám všem posíláme nesmírné poděkování za vaše neuvěřitelné dary! Jak říká otec Emmanuel, který Bakanja Centre řídí,: „Mnohokrát díky, za toto jsme se modlili.“ Podařilo se za to už koupit řadu potřebných věcí, které rozepisuji níže v dopise, jako jsou potřeby na provoz centra např. na měsíc, kdy nevyšly prostředky, nebo umožnit malé radosti, jako víkendový výlet pro 140 dětí do jiného salesiánského domu, a také jiná pomoc, která znamenala doslova záchranu, jako zaplacení léků a ošetření těhotné dívky ve vážném stavu, nebo jídlo na pár dní pro rodinu, která 4 dny neměla co jíst. Za tyto všechny vám předávám velkou vděčnost a Boží požehnání, které vám za to ze srdce svými modlitbami vyprošují.

Velkou finanční část, kterou jste pro Bakanja poslali, jsme zatím uchovali a rádi bychom za to zrealizovali některý z projektů v centru, který vybereme společně podle toho, co je nejvíc potřebné. Vaše štědrost je opravdu úžasná a obdivuhodná!

Přijela jsem v období prázdnin, které tady v Bakanja Centre trávilo přes 80 kluků ve věku mezi 6-25 let. Od prvního dne jsem byla doslova pohlcena tímto novým domovem. Kluci mě zvědavě a přátelsky obklopovali, plácali rukama všemi různými pozdravy a měli hroznou zábavu z mých prvních slov svahilštiny. Trpělivě mi opakovali a vysvětlovali jejich konžskou francouzštinu a měli radost už jen z toho, když jsem byla v jejich blízkosti. Překvapil mě obrovský zájem se cokoliv učit! Favoritem číslo jedna zůstává stále Angličtina, a tak jsem hned měla frontu na lekce abecedy a seznamovacích frází. Mezi tím jsem střídala četbu francouzštiny, pletení náramků, zpívání písniček... Jsou tu opravdové talenty, co jsou schopny složit písničku do melodie, kterou kamarád právě hraje na kytaru.. Po třech týdnech jsme rozvezli chlapce do okolních domovů, které jim byli určeny, k nám přivezli nové a učení nevšedních jmen začalo od znovu.

Se školou začal i nový denní režim. Každý den začínáme v komunitě mší svatou, po snídani je slůvko na den společně s učiteli a všemi zaměstnanci a pak se přesuneme na slůvko pro školáky, kterých je tu okolo 350. Je tu celkem šest tříd 1. stupně, dále alfabetizace a dvě třídy doučování, kde se starší, kteří např. nikdy před tím nebyli ve škole, učí abecedě a nutným základům, aby mohli postoupit do vyšších tříd, odpovídajících jejich věku (v duchu místních poměrů).

Já vypomáhám s doučováním právě starších kluků z alfabetizace. A tak vymýšlím hry a nějaké nové obměny s abecedou a počítáním, učím držet tužku a psát písmenka. To bylo vítězství a společná radost, když se po pár lekcích opravdu podařilo se naučit číst a psát celou francouzskou abecedu!

Po prvním bloku je půlhodinová přestávka na fotbalový zápas a na 10 koleček běhu pro atlety (běží bez problémů v horku, v uniformě, bez bot nebo s jednou žabkou, se sáčkem manioku...). Já jsem po dvou kolečkách naboso měla puchýře a týden jsem chodila po patách.

Po škole je další program podle dne v týdnu – úklid a práce v areálu, fotbal, akrobacie nebo knihovna, potom večerní studium, hygiena, večeře a slůvko na dobrou noc. S komunitou máme před večeří společnou modlitbu v kapli, v sobotu v podvečer se všichni modlíme růženec a v neděli bývá společná mše svatá, při které se tleská, směje i tancuje.

Abych vám trochu přiblížila toto místo, Bakanja Centre je jedním z domů Díla Matky Markéty (OMM), kam patří asi 15 salesiánských domů vybudovaných v okolí Lubumbashi pro chlapce i dívky v těžkých rodinných situacích. Bakanja Centre je z nich největší, je v něm okolo 80 interních chlapců, kteří tu bydlí, a je centrem pro menší a navazující domovy. Do Bakanja Centre přicházejí chlapci po té, co byli přijati do Bakanja Ville, které je v centru města Lubumbashi, v případě, že nemohou být zatím začleněni zpět do své rodiny. Bakanja Ville je prvním místem, kde hledají kluci z ulice útočiště a jsou tam pod vedením otce Ericka, který tu přišel z Belgie už před 30 lety. Tam mají možnost se rozhodnout, jestli mají zájem o vzdělání a o spolupráci se sociálním pracovníkem, který se snaží o jejich přijetí zpět do rodiny. Po skončení 6. třídy v Bakanja Centre (jako interní nebo externí člen) mohou kluci pokračovat ve studiu v Magone, Cité de Jeunes nebo v jiných domech, kde po ukončení dostanou diplom (mechanika, stavaře, svářeče atd.), důležitý pro získání práce.

Dopoledne tedy trávím individuálním doučováním abecedy, četby, psaní a počítání pod slaměným přístřeškem, kde se vždy objeví navíc nějaký zvědavý pozorovatel a každé 2 minuty odpovídám na pozdravy a mávání kolemjdoucích. Odpoledne otvírám knihovnu, která se stala tradicí českých dobrovolnic (na které kluci mimochodem neustále vzpomínají každý den!) a která je oblíbená jako když nastane Štědrý večer!  Je to totiž spíše hrací sál, kde se veselý stohlavý dav tlačí, směje, dovádí a snaží se vystát „řadu“ na knížku, puzzle, karty, lego a různé malé hry. A tak dokola rozdávám papíry, tužky na kreslení, počítám ztracená zvířátka, zapisuji jména a zpětně je luštím, odezírám z veselých očí s čím si asi chtějí hrát a pak na několikanásobný pokus zamykám tuto knihovničku s plnou kapsou psaníček, novým účesem, pomalovanýma rukama a neúnavnými pomocníky pod nohama. Ve volných chvílích chodím do naší Bakanja nemocnice, kde někteří kluci tráví kvůli nemoci i měsíce. S malými kluky chodíme fandit na fotbal, prát hromádky oblečení (které se z čistajasna objeví, když se zeptám, kdo má co špinavé?), pak vítězně asistuji při umývání (kterému předchází hra na schovávanou, hledání schovaného mýdla a příslib sušenky), nebo si jen tak povídáme – o škole, o rodině...

Lubumbashi je velké město rozdělené na čtvrtě plné lidí, chudých domků, malých obchůdků a na ulici prodávajících obchodníků i dětí. Ta chudoba, špína a chaos minibusů mě ze začátku úplně ochromily a v podvědomí jsem si říkala, že bych to na jejich místě po týdnu nepřežila. Strava je tady chudá – jedí bukari, (což je kaše z kukuřičné mouky, ze které se udělají velké či malé koule) a k tomu nejčastěji sušenou rybu, malé rybičky, dušené listy např. manioku, nebo fazole. A stále se nemůžu vynadívat na místní tržnice, kde se hemží lidé mezi koši a plachtami rybiček, arašídů, ovoce, oblečení a všeho možného zboží, které ovšem nemá dlouhou životnost.

Když jsem poprvé viděla opotřebované madračky, kde kluci spí, rozbité skříňky s pár kusy oblečení a jednotvárnou stravu v centru, svíral se mi žaludek, ale ve srovnání s okolím a se situací tolika rodin jsem si uvědomila ohromné dílo salesiánů! Vybudovali tu školy a centra pro mladé a děti, kteří žili na ulici a pro které to znamená velký rozdíl dnes i pro jejich budoucnost. Každý z kluků má svou historii a různou situaci v rodině. 10 dětí je v Kongu vůbec běžný počet. Uživit je není lehké a umožnit všem studium je potom téměř nemožné. Běžná je i situace, že po smrti jednoho rodiče se ten druhý zřekne všech nebo některých dětí a najde si nového partnera, nebo útěk a putování za „lepším“ životem stovky kilometrů daleko. A co je tu taky tak rozšířené je nařčení z čarodějnictví, obvinění ze zavinění něčí smrti nebo neštěstí.. Potom je vidět ta hodnota umožněného vzdělání, trpělivé napomínání a přijetí mezi už tak početný kolektiv, který není na letním táboře, ale který opravdu dospěje pod vedením kněze, aspirantů a měnících se dobrovolníků.

A jací kluci vlastně jsou?

Úžasní. Často se mezi sebou bijí a „Mita ku pika!“ (Tě zbiju!) je první reakce na všechno. Ale není divu, když venku se bijí i dospělí a nějaký malý kluk neznamená „nic“. Dobrovolníky tu mají upřímně rádi, volají na mě z dálky, jen abych je pozdravila, a když vykouknu ze dveří, sbíhají se, aby mě přátelsky pobouchali, potáhali, poštípali, dozvěděli se jak se mám a kam jdu... Někdy 50 metrová cesta z pokoje na oběd může trvat i 20 minut. Není dne, kdyby po mě nikdo nechtěl tužku, sešit, ponožky, sušenku nebo náplast (aniž by měl nějaký škrábanec), kuřecí stehýnko nebo sardinky... :D Jsou hraví a tak kreativní! Vyrobí autíčko z plastových flašek, fotbalový zápas z vršků od limonád a z kalendáře, terénní auto z bláta, balón se sáčků, který opravdu skáče!

Když mají tričko špinavé, obrátí si je naruby, někdy i kalhoty... Vymýšlí na mě různé fígle, číhají za rohem jako karatista a buší mi na dveře téměř neustále, protože něco „strašně urputně potřebují“.

Zde stručně rozepisuji, na co jsem zatím použila darované peníze od vás:

  • 80 USD – uhlí, na kterém kluci vaří, na měsíc září
  • 50 USD – velká pánev do kuchyně pro kluky + nářadí na úklid a na zahradu, kde pěstují zeleninu
  • 50 USD – příspěvek na oprava auta, které otec Emmanuel v BC používá (na nákup a rozvoz mouky a potravin pro BC a okolních sales. domů, na účast s kluky – kdo se vleze – na společných akcích – většinou slavnostní mše sv., svátky, pohřeb, sportovní aktivity atd.)
  • 60 USD – mýdla a prací prášek na prádlo pro 80 kluků na měsíc v prosinci
  • 55 USD – doprava a snídaně (sušenky, čaj, cukr a mléko) na dvoudenní výlet do Kilobelobe (kde je jeden z domů OMM) pro 140 dětí a mladých. Jelo se na velké tatře po cestě, kde byli metrové rigoly...!
  • 24 USD – bedna 85 banánů, které jsme rozdali po nedělní mši svaté
  • 2 x 25 USD – školné pro 2 kluky za měsíc: říjen, listopad, prosinec (celkem 150 USD).

Po smrti bratra Pascala, který v BC pracoval 10 let jako koordinátor OMM, vyšlo najevo, že finančně podporoval spoustu chlapců i dívek OMM. V BC šlo o školné pro dva chlapce, kteří tak mohli studovat na lepší škole 2. stupně. V té chvíli v BC nebyly peníze na zaplacení, což znamenalo, že budou muset studium ukončit, než se najde způsob, jak v díle br. Pascala pokračovat.

  • 20 USD – ošetřovné a léky pro dívku ve vážném stavu v nemocnici, která byla navíc v 7. měsíci těhotenství
  • 50 USD – doprava kamionem na pohřeb br. Pascala, na kterém se tak mohli účastnit téměř všichni chlapci
  • 2 x 15 USD – chleba s čajem a mlékem na snídani pro 80 interních kluků (na obměnu „boui“, který pijí každé ráno, což je hustý sladký nápoj z kukuřičného škrobu – něco jako naše krupicová kaše)
  • 8 USD – dětská Bible ve francouzštině – do knihovny
  • 11 USD – 4 učebnice francouzštiny do třídy alfabetizace

K tomu drobné výdaje na potřeby do knihovny (několikery nůžky, izolepy, propisky, připínáčky na nástěnku, gumy atd.), čas od času daruji na transport, když chce některý z kluků navštívit svoji rodinu o víkendu (zhruba 500 – 1000 konžských franků na cestu minibusem tam a zpět, 1 USD = 900 FC), na ovoce a chlazenou limonádu pro nemocné a také mívám do zásoby mýdlo na praní a chleba, když má některý z kluků velký hlad.

To vše je možné jen díky vaší nesmírné štědrosti! Moc Vám děkuji za každý pozdrav, myšlenku a modlitby za mě, za kluky a toto místo. Moc vás všechny pozdravuji a objímám a přeji hodně požehnání, radosti a síly na každý den.

S láskou

Barbora

« zpět na novinky