Březen - měsíc oslav, aneb dobrovolnice Anežka se hlásí z Bulharska

13. 4. 2017

Když napíšu, že byl březen měsícem oslav, možná si řeknete, že přeháním. Nebo si řeknete, že tu teda máme pěknou dobrovolnou službu, když pořád jen oslavujeme. Když ale za necelý měsíc zažijete 8 oslav, nedá se to asi nazvat jinak.

Březen utekl jako voda a když se dívám zpět, co vše jsem v něm mohla zažít, vlastně se ani nedivím, že to tak rychle uběhlo. Prvního března jsme oslavily příchod jara svátkem nazvaným Baba Marta. Během něho si lidé navzájem darují marteničky (náramky, postavičky či jiné věci bílo-červené barvy) s přáním dlouhého života a štěstí. Hned o dva dny později jsme mohli na vlastní kůži pocítit bulharskou národní hrdost (a oblibu k vlajce :)) při státním svátku, při kterém se oslavuje vítězství nad Osmanskou říší. 8. března jsem se mohla přesvědčit, že Bulhaři slaví mezinárodní den žen mnohem raději než my v Česku. Kytka a čokoláda od salesiánů mě potěšila (i když kytka mi teď už nějak chcípá a čokoládu teď během postu nejím…:)). V druhé půlce března jsme pro změnu oslavili romský svátek jara, při kterém jsme (jako většina Romů z machaly) s dětmi vyrazili do parku Ajazmo do místní ZOO. Myslela jsem si, že je to jen taková maličká ZOO, kde budou hlavně ptáci, králíci a nějaká další obyčejná zvířata. K mému překvapení však byli k vidění i medvědi, pštrosi, lvi a další krásná zvířata.

Kromě místních svátků se také roztrhl pytel s oslavami narozenin. Tak už jsem mohla alespoň zažít, jak se slaví v machale. Ale nic extra zvláštního nečekejte. Nechybělo jídlo, pití, dort a hlasitá hudba. Nicméně mě překvapilo, že Romové z pověrčivosti narozeniny zásadně neslaví dopředu (ideálně přesně v ten den). Prý to ale takto dodržují i někteří lidé v Česku, tak jsem asi zvláštní já, že jsem o tom nikdy předtím neslyšela.

Ač se to tak na první pohled nemusí zdát, většinu času jsme neoslavovali a spíše měli plné ruce práce. I v březnu jsme kromě klasického doučování a her měli několik speciálních akcí. Hned na začátku března jsem jela na jednodenní duchovní obnovu pro kluky. Já, Jirka a pět kluků jsme vyrazili v sobotu ráno do Kazanlaku. Takovou duchovní obnovu jsem tedy skutečně ještě nikdy nezažila! Kluci moc dlouho pozornost neudrželi a vlastně jsme si na celý den vystačili se čtyřmi aktivitami – žebříček hodnot, mše svatá, příprava na křížovou cestu, procházka do parku (při které měla být křížová cesta, ale nakonec k ní nedošlo, protože jsme neměli dost času a kluci zlobili). Až po tomhle dnu jsem skutečně řádně ocenila, že v létě jedeme na tábor s holkama a ne s klukama. Kluci jsou prostě „živější“.
Nejvíc mě zaujala aktivita na sestavení žebříčku hodnot. Kluci dostali papírky s asi 25 životními hodnotami a měli z nich sestavit žebříček, co je pro ně jak důležité. Asi tu aktivitu také znáte… Zajímavé pro mě bylo, že ho sestavili docela pěkně. V tom smyslu, že rodina, Bůh, láska atd. byli v žebříčku na předních příčkách a materiální věci nebo například holky byly o dost níže. Moc mi to ale k tomu, jak žijí nebo o co se zajímají, nesedělo. A přemýšlela jsem, že zjevně vědí, co by mělo být v životě důležité, ale když žebříček nesestaví podle toho, jak to reálně mají, tak se u nich nemůže nic změnit a sami sebe jen obelhávají. Tak to i pro mě samotnou bylo na začátku postu pěkným impulzem, že pokud chci usilovat o změnu, je potřeba se na svůj život podívat pravdivě (ať už je pravda jakkoli daleko od ideálu), protože jedině tehdy mohu objevit, co chci změnit.

Další zajímavou akcí bylo čištění parku s malými dětmi, se kterými máme setkání každou sobotu dopoledne. Tuhle sobotu jsme se s nimi sešly o hodinu dřív a minibusem jsme dojely do jednoho z místních parků u jezera Zagorka, abychom pomohly se sbíráním odpadků. Vyfasovaly jsme rukavice a pytle a mohly jsme se vrhnout do práce. Dětem to ale samozřejmě moc dlouho nevydrželo. Někteří už po deseti minutách chtěly přestávku. Nakonec jsme v parku strávily asi hodinu a pár pytlů přeci jen nasbíraly. Pěkná mi ale hlavně přišla ta myšlenka, že je špatné odhazovat odpadky do přírody. Děti z machaly si totiž s odpadky moc těžkou hlavu nedělají. Obvykle je prostě jen tak pohodí na zem, protože jsou tak na to zvyklí. Z mého omylu, že je touto zajímavou akcí alespoň maličko naučíme, aby to dělaly jinak, mě vyvedly ještě v parku. Jen co jsme si sedly na svačinu a rozbalily sušenky, už se něčí papírek válel na zemi. Někdy ty změny jdou prostě mnohem pomaleji, než bychom si přáli, ale stejně pořád věřím, že to má smysl a že je potřeba to nevzdávat.
I když vás děti dost často překvapí a odzbrojí. Největší zážitek totiž zřejmě nebylo sbírání odpadků, ale následná procházka v parku. Kolem totiž šla jedna paní s velký bílým psem. A jedno z našich dětí hned radostně křičelo: „Podívejte se, medvěd!“ To jsme s Desi měly chuť se chvíli tvářit, že k nim nepatříme. :)) A i když jsme pak dětem vysvětlily, že to není medvěd, ale pouze velký pes, stejně pak na otázku, co dnes zažily, odpověděly, že viděly ryby, kachny, želvy a medvěda.

Čištění s dětmi ale nebyla zdaleka jediná akce na konci března. V posledních dnech jsme měli program více než nabitý. V neděli se odehrál v Kalitinovu fotbalový zápas mezi kluky ze starozagorské machaly a kluky z Kalitinova. Výsledek byl předem dost jasný, protože naši kluci vůbec netrénují a v Kalitinovu naopak hrají hodně a celkově více sportují. Akce to ale byla povedená, kluky to bavilo a je dost možné, že se něco takového ještě zopakuje.
Den poté, v pondělí jsme měli dokonce dvě akce. Jelikož děti kvůli volbám měli ve škole volno, vyrazili jsme na výlet. S několika dětmi ze Zagory jela Káťa a Jaroslav na výlet do Plovdivu a několika dalších míst, a já s Dorotkou, Honzou a Martinem jsme jeli s dětmi z Kalitinova a okolí do Jambolu. Docela jsme se toho s Dorotkou bály, jaké to bude. Mělo nás jet docela hodně a někdy je to s nimi hodně náročné. Nakonec nás bylo 24, ale i v takovém počtu to bylo skvělé. Vynikající den. Podívali jsme se s dětmi do kostela a pak do místního parku, kde je krásné dětské hřiště. Děti poslouchaly a celý výlet se jim moc líbil. Je výborné, že jsou vděčné vlastně za cokoli. Nejsou tak náročné jako děti v Česku, ani jako děti v Zagoře. 3 hodiny si hrály na hřišti a ani pak se jim nechtělo jít pryč.

A aby toho nebylo málo, poslední dva dny jsme se sešli v Kazanlaku a společně se salesiány, pracovníky a dobrovolníky jsme měli pracovní setkání, kde byl prostor zamyslet se nad pedagogikou Dona Boska skrze jeho dopis do Říma, pobavit se o dětech, se kterými pracujeme, o jejich problémech a o našich problémech s nimi. Dokonce zbyl čas i na sport a film, což mě osobně moc potěšilo.

A na závěr ještě jedna moje radost. 
Dělá mi radost, že v průběhu března se podařilo více rozjet pingpong s klukama z dětského domova. Tři kluci z dětského domova, kam chodí holky s Jirkou každý pátek a mají pro kluky vyrábění, k nám před časem začali chodit hrát pingpong. Docela je to chytlo a měli zájem začít i trénovat. Přidal se k nim pak ještě čtvrtý do party. Zatím jsme měli jen pár tréninků a uvidíme, jestli jim nadšení vydrží, ale baví mě to s nimi a jsou fakt dost šikovní. Nejvíce ale pokulhávají v úctě k soupeři a také v tom, že se snadno vzdávají, když se jim v zápase nedaří. Tak se těším, co přinesou další měsíce a co z toho ještě vzejde, ale už teď mi dělá radost, že zde mohu využít zase něco dalšího, co umím.

Dobrovolnice Anežka

Zdroj: www.uzasvbg.wordpress.com

« zpět na novinky