Píše nám otec Erik z Konga

1. 6. 2017

Otec Eric Meert, zodpovědný nejen za naše dobrovolníky v Kongu, ale také za místní projekt pro děti ulice, nás zdraví! Dopis je sice starý už 8 let, ale je stále plný aktuálních informací.

Přečtěte si třeba, proč a jak místní vláda vyhnala děti z ulice pryč a proč jedna z dívek přišla do střediska popálená.

Drazí přátelé, drazí dobrodinci,

děkujeme co nejsrdečněji všem, kteří nám v průběhu tohoto roku pomohli tisíc a jedním způsobem.

Správní orgány nás, aby se nezanedbávaly naše děti,  nutí být kreativní…

Krize! Nic se nezlepšilo. Stále pokračujeme v hledání způsobu, jak vyvést naše děti ze slepé uličky. Abychom jim pomohli snít a postavit novou budoucnost. Stát nás postavil před nelehký úkol. Spustil totiž podnik, který má z Lubumbashi udělat čisté město. To znamená nechat zmizet z města všechny odpadky, nechat zmizet všechny pouliční prodavače a prodavačky a nechat zmizet z ulice všechny děti. Už nebylo možné tolerovat ten "odpad" ve městě jako je Lubumbashi, které by mělo být srovnatelné s městy evropskými.

Akce začala 17. srpna 2009. Děti měly tři dny na to, aby buď zmizely z města nebo aby se nechaly zapsat v jedné z kanceláří ministerstva sociálních věcí. Ty, které by byly nalezeny ve městě ještě po těchto třech dnech, by byly uvězněny. Děti a mladí, kteří se nechali zapsat, byli ubytováni ve státním útulku. Tento útulek si však v ničem nezadá s vězením, protože je obehnán ostnatým drátem a je hlídán policisty. Dětem bylo přislíbeno, že budou moci chodit na hodiny, naučit se řemeslo. O dva měsíce později je škola stále v počátcích. Požádali jsme UNICEF, aby proti takovému porušování práv dětí zasáhl. Nakonec zaujali stanovisko a dali najevo, že se také staví proti tomuto centru.

Stát se tím ale vůbec nedá znepokojit. "Odpad" z ulic oficiálně zmizel. Děti už však našly způsob, jak z útulku pravidelně vycházet. Kouskem mýdla, který dostávají v centru, „platí“ hlídající policisty, kteří je nechají odejít. Proto taky pravidelně potkáváme děti, které dříve docházely do útulku našeho. Takže první věc, kterou chtějí, je trochu mýdla, aby se u nás umyly. Protože se zdá, že zásobování vodou je tam také problematické.

Po koupeli jdou děti do města zkusit si vydělat pár soust a v čase jídla se vrací do své „instituce“. V Bakanja-Ville musíme být velmi opatrní, protože tam už oficiálně nesmíme děti pouštět. Vláda nám nařídila zavřít děti, které nám přijdou klepat na dveře, a upozornit policii, která si pro ně přijde. V tomhle se ale přepočítali: Don Bosco nevydá své děti do rukou policie. Je tedy třeba být nenápadní.

Je zcela normální, že se stát angažuje v problematice dětí z ulice. Co ale normální není, je to, že nás nikdy nekontaktovali, aby zjistili, jak děti vychováváme. A způsob, jakým s dětmi jednají, je důkazem, že k nim nechovají nejmenší respekt.

Ale my pokračujeme!!! Našich dalších třináct center zázrakem funguje. V tomto roce také jedna z našich dívek získala státní diplom a už pracuje. Díky tomu, že jsme ji vzali k sobě, je zachráněna před prostitucí. Jiná dívka se před dvěma týdny vdala. Je šťastná!

Ještě jiný případ. Jedna dívka byla obviněna z čarodějnictví.  Přijali jsme ji napůl upálenou. Mohla studovat.  Lékaři z Médecins Sans Vacances ji vyléčili a odstranili největší jizvy po spáleninách. Teď může založit rodinu.

Myslím také na Kayembe, hluchoněmého chlapce, kterého jsme našli na ulici a vzali ho k sobě. Je nyní ve specializovaném institutu. Učí se řemeslu. Je to anděl, ochotný, veselý a velmi pilný. Prázdniny tráví v Bakanja Centre. Tam je pravou rukou matky Annie. Nic neunikne jeho pozornosti, je stále připraven pomoci.

Jeden z chlapců, o které se salesiáni v Lubumbashi starají V Bakanja Centre navštěvuje základní školu 220 dětí. Mohli jsme přijmout 150 dětí. Sedmdesát je jich zapsaných jako chovanci, protože jejich návrat do rodin ještě nebyl možný. Jeden z nich, Samy, má 13 let. Na konci května přišel do útulku. Jak je obvyklé, měl pouze svetr. Neměl ani kalhoty. Utíkal před svou babičkou. Co se stalo? Samy byl obviněn, že během hodiny tělocviku ukradl halenu.  Rodiče chlapce,který halenu postrádal, si šli stěžovat k ředitelce. Ředitelka školy byla Samyho babička a protože byl obviněn jako zloděj, nenapadlo ji nic lepšího než Samyho svázat, zapálit plastikový sáček a nechat téct rozpuštěný plast po celém jeho těle. Tento trest nestačil. Potom jej babička na tři dny zavřela na WC. Odtud utekl a dostal se k nám. Okamžitě se mu dostalo nezbytné péče a byl očkován proti tetanu. Naneštěstí přiliš pozdě. Dostal tetanus. Nebyla to pěkná podívaná. Strávil dva týdny na intenzivní péči naší polikliniky. Po dlouhém zotavování je Samy opět na nohou. Zapsali jsme ho jako chovance. Každý den chodí na hodiny v Bakanja Centre. Udělali jsme z toho soudní aféru. V zemi ale není mnoho spravedlnosti, i viníci zůstávají na svobodě. Samy zvolna ožívá. Čas od času se na jeho tváři objeví úsměv. Když jsem uviděl jeho první úsměv, slzy štěstí mi zaplavily oči.

Drazí přátelé, každý z osmi set chlapců a dívek v našich centrech má svůj vlastní příběh o tom, jak se jednoho dne dostal na ulici. To kvůli nim to děláme.  Chceme jim dát důstojný život a zářivou budoucnost. Když byl mezi námi, udělal Ježíš toto: nechal človíčky růst, dal jim nové šance, nechal slunce zářit v jejich životech.

Přátelé, naše děti s vámi počítají! Jménem Samyho a všech ostatních dětí, srdečné díky.

Eric Meert

« zpět na novinky