Život v Golaghatu - Luky a jeho říjnový článek o Unu, fotbalu na hnoji nebo nákupech

31. 1. 2018

Následující dny jsou vcelku poklidné a trávím je v Golaghatu. V klidu se zabydluji a učím se základy hindštiny a kmenového jazyka Sadri. Spolu s partou místních kluků hrajeme karty (milují karetní hru UNO) a také fotbal na trávě a v hnoji (když někdo utíká s míčem přes hnůj ostatní se řehtají :-D). Ráno chodíme běhat a učíme se žonglovat. Také si povídáme o našich rodinách, o Avengers XD (jo, prý vypadám jako Captain America a Justin Bieber) a rozdílech Indie a České republiky.

Zdroj článku zde.

Jednoho krásného dne mi dochází, že nemám mýdlo, šampon, toaleťák a další důležité věci.

Pozn. Totiž, aby jste byli v obraze, toaletní papír se tu nepoužívá a "nečistot" se zbavuje pomocí levé ruky. V Indii jsem si zvykl už na ledacos ale tohle asi nedám, takže si budu toaleťák kupovat.

Beru si místní rikšu a vydávám se na nákupy. Místní lidé se ptají odkud jsem, jsou kamarádští. V obchodech se dá vcelku dobře dorozumět anglicky a hned se pokouším smlouvat o nižší cenu. Většina prodávajících si za svými cenami stojí ale i tak se mi v jednom obchůdku podaří ušetřit 50 Rupií. (Otázka je, jestli se mi to opravdu podařilo, nebo si Indové v mém případě automaticky říkají o vyšší ceny, jelikož pro mnohé z nich jsou lidé bílé pleti boháči.)

Jak je tu již zvykem, který dobrovolníci neporušují, přepadají mě tu také "střevní potíže" a zvýšená teplota, tak jsem to hezky vyležel a teď už mi je zase fajn (také díky arzenálu léků od maminky a mojí tety Magdy). Po zabydlení v Golaghatu také začínám trávit více času ve škole Jibon Jyoti, ale o tom až v dalším článku.

Nakonec bych rád řekl, že jsem hrozně moc šťastný a Bohu vděčný za to, že tu jsem. Cítím, jak mě celá tato událost neskutečně přesahuje... Amen

« zpět na novinky