Příliš mnoho matematiky škodí-dobrovolnice Anežka píše z Bulharska o Vánocích a bulharských zvycích

6. 2. 2018

Anežka loni dostudovala obor Finanční matematika na MFF UK a rozhodla se, že si od studia odpočine na rok a půl dlouhé dobrovolné službě v Bulharsku. Jak se jí to daří, si můžete přečíst v dopise, který nám na přelomu roku poslala.

Zdroj článku zde

Kéž by skutečně platilo ono rčení „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“, protože Vánoce tady i první týdny nového roku byly skvělé a mně se daří opravdu velmi dobře. Pokud máte slavení Vánoc rádi, doporučuji si zkusit rok dobrovolničení v Bulharsku. Zažijete Vánoce totiž vlastně čtyřikrát, navíc když pojedete na návštěvu domů jako já, budete je mít vlastně pětkrát. A to se vyplatí. :)

Vánoční veselí u nás začalo už 22. prosince, kdy jsme měli se zaměstnanci střediska společný oběd. Podávaly se chody jako během bulharské štědrovečerní večeře. Už si úplně nepamatuji, co vše tam bylo, ale rozhodně vím, že mi to moc nechutnalo. Myslím, že jsme měli fazolovou polévku, rýži se špenátem, papriky plněné rýží, sušené ovoce, tykveník (takové sladké pečivo z těsta hodně podobného našemu listovému, s dýní) a pitku (velké slané pečivo kruhového tvaru). Matně si vzpomínám, že mi z toho chutnal jen ten tykveník a pitka.

Vyzkoušeli jsme si také dva bulharské zvyky. Každý jsme si vzali jeden vlašský ořech a rozlouskli ho. Podle tradice bude následující rok takový, jaké jadírko se v něm ukrývá. Tak je dobře, že nejsem pověrčivá, protože všichni ho měli krásné, jen já si vybrala zrovna ořech s naprosto černým jádrem. Druhý zvyk je spojený s pitkou. Jak už jsem napsala, jedná se o slané pečivo, kruhovitého tvaru, které je složené z jednotlivých bochánků. Při připravě do ní kuchařka vloží minci. Během štědrovečerní večeře každý dostane kousek a kdo ve své části najde onu minci, může se těšit, že bude mít v následujícím roce hojnost peněz. My jsme si to trochu upravili k obrazu svému a tomu, kdo minci našel, jsme pak říkali, že by z těch peněz, co v následujícím roce tak zázračně získá, měl zafinancovat stavbu školy a kostela.

Ještě ten samý den večer jsme se s komunitou přesunuli do Kazanlaku, kde jsme Štědrý večer oslavili všichni společně, starozagorská i kazanlacká část. To už bylo pojato na český způsob, což jsem, obzvlášť co se jídla týče, velmi ocenila. U stromečku jsme si předali dárečky a zazpívali koledy: v češtině, bulharštině, latině, francouzštině, svahilštině. Ani není možné slovy zachytit, jak pěkný večer to byl.

Ještě ten večer jsme se ale vrátili zpět do Zagory, protože 23. prosince jsme slavili Vánoce s dětmi. Na programu bylo několik různorodých vystoupení, ale děti se samozřejmě nejvíc těšily na dárečky. Některá vystoupení se povedla více, některá méně. Nacvičovali jsme s dětmi krátkou divadelní hru. Scénář byl výborný. Šlo o to, jak se Bůh v nebi s anděli domlouvá, co udělají s těmi hříšnými lidmi, jakou pomoc jim na Zem pošlou. Nakonec se dohodnou, že pošlou malé děťátko, chudé. Andělé se tomu hodně diví, ale všemohoucímu Bohu samozřejmě neodporují. Zrovna na tohle vystoupení jsem se opravdu těšila. Bohužel jsme neměli moc času to nacvičovat a když ještě nakonec jedna z hlavních rolí, archanděl Michael, nedorazila, dalo se čekat, že to nedopadne moc dobře. Nakonec jsme si poradili, ale bylo to celé hodně chaotické. Ale to nevadí, protože když vystupují děti, tak dokáží být rodiče velmi shovívaví.

Rozhodli jsme se letos pro změnu tradice, že dárky nepřinese djado koleda, ale Svatá rodina. Děti to nakonec přijaly, protože i tak dárky dostaly, ale bylo znát, že jsou zklamané. Takže pokus dobrý, ale ukázal, že některé tradice je lepší neměnit.

Nevím, jak to máte doma vy, ale my doma na Štědrý den vaříme, zdobíme stromeček a je to vlastně docela hektický den. Tak byl pro mě velký nezvyk, že tady jsme měli 24. prosince vlastně velkou pohodičku. Dopoledne jsme měli volno, po obědě jsme šli pro děti a měli jsme nedělní mši. Po ní jsme zdobili kostel vánoční výzdobou a připravovali štědrovečerní večeři v komunitě. Před půlnoční jsme se ještě stihli podívat na Anděl Páně 2, abychom se sjednotili s Českem, kde tuto pohádku dávali v televizi. Letos to bylo vlastně poprvé, co jsem zažila půlnoční vánoční mši. Popravdě, moc mě to nenadchlo. Hrozně se mi klížily oči únavou.

Další vánoční dny jsme pokračovali ve vánoční pohádkové náladě a každý den jsme minimálně jednu skoukli. 26. prosince jsme jeli ještě do Kalitinova udělat i tam pro děti menší vánoční besídku a večer jsme šli s našimi starozagorskými dětmi bruslit. To se mimochodem stalo naprostým hitem posledních týdnů. Někteří na tom stáli poprvé, někteří už mají zkušenosti z minulých let. Všichni se ale zlepšují, a to je pěkné.

Když už mluvím o hitech, naší další velkou vášní posledních týdnů se staly zažehlovací korálky. Přivezla jsem jich spoustu ze své návštěvy v Česku (díííííky, Sadbo!) a od té doby si z nich děti chtějí vyrábět v každé volné chvíli. Mám z toho fakt radost, protože je to opravdu baví a zároveň je to skvělá věc na zlepšení motoriky a trpělivosti.

Jak už jsem naznačila, 27. prosince jsme odjela na týdenní návštěvu do Česka. Sice jsem tím pádem přišla o silvestrovské setkání, co se konalo v Kazanlaku, ale nelitovala jsem. Mohla jsem se vidět s rodinou a přáteli a odpočinout si po tom vánočním shonu. O to s větším elánem jsem se pak vracela zpět sem.

Napadá mě snad jediná smutná zpráva posledních týdnů – umřel nám náš hlídací pes. Z ničeho nic, jeden den vypadala nemocně a druhý den už byla tuhá. Tak teď aspoň můžeme říkat, že tu chcípl pes nebo že jsme ztratili víru (Vjáru). O:) Je potřeba trochou černého humoru odlehčit tuto ztrátu.

Teď se připravujeme na slavnost Dona Boska, která nás čeká už tuto sobotu a o týden později zimní tábor pro romské holky. Tak nám držte palce, ať se přípravy daří a s reportem z těchto akcí se vám určitě ozvu.

Na závěr bych se s vám chtěla podělit ještě o jednu drobnost, která mě moc potěšila. Sadba letos vymyslela opravdu pěknou věc – vyrobili kartičky všech dobrovolníků a rozeslali je do jejich farností a dalších farností, kde o ně byl zájem (předpokládám, že do všech salesiánských, ale vlastně nevím), aby se za dobrovolníky lidé mohli modlit. No a když jsem se vrátila z Česka, čekal tu na mě dopis. Byl od jedné paní z Jiříkova, kterou osobně vůbec neznám. Napsala mi, že si mě vybrala ve farnosti, kde byly k dispozici kartičky dobrovolníků. Že se jí líbil můj úsměv a motto, s jakým jsem se vydala na misie. Takže paní J. moc děkuji a brzy se chystám odpovědět! A dnes již podruhé: „Díky, Sadbo, jen tak dál.“

Anežka Kotrbová

« zpět na novinky