Barbora Botková; Na cestách po Kongu

16. 4. 2018

Kongo se stává znovu čím dál tím víc aktuální - v tomto roce se tam konečně po několikaleté pauze vydá další česká dobrovolnice! Pojďme si oživit vzpomínky na tuto středoafrickou zemi třeba dopisem od Barči o jejích cestách po Kongu.

Zdroj zde

Po pěti měsících téměř nepřetržitého pobytu a pracovního nasazení v Bakanja centre a Magone jsem asi nevyhnutelně musela dospět do fáze, kdy se z roztomilých nezbedů stali hnusní spratci, kterým máte chuť pořádně nafackovat. I když je víkend nebo prázdniny, jste v podstatě pořád v kontaktu s klukama, pořád někdo buší na dveře, pořád někdo otravuje. Kromě pár odpoledních výletů do okolí jsem tu ještě neměla možnost na nějakou delší dobu vypadnout, až minulý týden. Díkybohu za to, jinak bych se asi brzo sesypala. Večerní vyučování v první třídě se pro mě stalo utrpením, jedno odpoledne jsem kluky vyhodila s řevem z knihovny, nechtělo se mi vůbec vystrčit nos z pokoje a jednou jsem dokonce i vlepila facku! Týden jsem teď cestovala, tak jsem si odpočinula a teď to snad zas bude dobrý.

Cestovaly jsme společně s Femke, novou dobrovolnicí z Belgie, která je tu na tři měsíce. Francouzština jí sice dělá trochu problémy, ale jinak si docela rozumíme. Minulý týden jsme se byly projít tak po okolí, pak jsme se zastavily na pivo a povídaly si. Je vidět, že dost stojí o to, abychom spolu dobře vycházely, tak je vůči mě dost otevřená a milá, hodně si vykládáme. To je super. Doma bych si ji asi zrovna za nějakou důvěrnou kamarádku nevybrala, ale tady si rozumíme dobře. Je taky daleko větší dobrodruh, já jsem takový strašpytel, ale ona je docela rázná, takže ji po asi čtyřech týdnech nedělá problém vyrazit i samotné naslepo kamkoli. Ale co se týče jejího vztahu ke klukům, moc zájmu o ně teda zrovna neprojevuje. Zdá se mi, že je tu spíš tak na prázdninách. Za budovou školy jsou takové plechové boudy, tak je teď zdobí, bude z toho něco jako výtvarný a hudební ateliér. Vždycky se tam zamkne, aby tam kluci nemohli, nasadí sluchátka a jak skončí, zavře se v pokoji a vyleze jen k jídlu. Nebyla ani jednou mezi klukama večer během večerního slůvka, ani na mši, v knihovně mi s nima taky nepomáhá. Je jí dvacet dva, prý má docela zkušenosti s prací s děckama z Belgie, ale moc se to tu teda neprojevuje… No ale to je jedno, já jsem i ták ráda, že tu je. Má čtyři belgické kámoše, kteří jsou ubytovaní v rodině kousek od Bakanja centre. César, u kterého jsou ubytovaní, je moc sympatický, je hlavní konžský koordinátor jakéhosi hnutí pro mládež – Kiro, je to něco jakou skauti. Tak dvakrát do roka tráví i pár týdnů pracovně v Belgii. Takže peněz má asi docela dost, přesto ale bydlí s rodinou hodně skromně, tady v naší čtvrti, která je opravdu hodně lidová a která se jmenuje Kenya. Ti Belgičani, taky Kiro, ale za pár dnů odjíždějí do Zambie, mají takovou prázdninovou tour d’Afrique. Před nějakou dobou jsme u něj byly na večeři. Minulé pondělí sehnal někde jeep a vyrazili jsme do jedné vesnice, Bunkeya. Nevím přesně kolik km, ale cesta trvala asi čtyři hodiny. Bylo nás celkem osm, já s Femke, César, čtyři Belgičani (tři kluci a jedna holka) a řidič, který prý kdysi pracoval pro Kabilu, dělal řidiče pro oficiální návštěvy, vozil např. Kadáfího.  Ze začátku byla cesta relativně dobrá, ale poslední hodinu to bylo opravdu docela dobrodružné, protože to byla opravdu houština, uzounká prašná cesta samá díra a boule, tak jsme dorazili pěkně vyklepaní. Po cestě nás asi čtyřikrát stavěla policie. Poprvé jsme překročili rychlost a chtěli po nás pokutu 300 dolarů. Po asi čtvrthodinovém smlouvání se to Césarovi podařilo usmlouvat asi na šedesát. Policie je na cestách opravdu postrach. Tentokrát jsme sice opravdu udělali přestupek, ale i pokud je všechno v pořádku, tak hledají každou záminku k pokutě, ale i když nic nenajdou, stejně člověk musí nechat nějaký úplatek, aby ho nechali jet dál. Po cestě zpátky nás stavěli snad pětkrát, jednou jsme jim nechali jakési DVD, které měl náš řidič na palubní desce a které jednomu policajtovi padlo do oka, pak nás stavěla hlídka už trochu nachmelená, tak po nás chtěla peníze na pivo. To je tu holt běžná praxe. Tak není divu, že řidiči kolikrát dupnou na plyn a hlídce prostě ujedou. Nemusí mít obavy, že je najdou podle poznávací značky, na to je v místní administrativě moc velký bordel. Projížděli jsme opravdu těma typickýma africkýma vesničkama, jak je člověk zná z televize – domky splácané z hlíny a bambusová nebo rákosová střecha – prostě paráda. Navíc je neuvěřitelné, jak jsou ti vesničani přátelští. Člověk by řekl, že když kolem jejich ubohých domků projíždí luxusní jeep nacpaný prachatýma bělochama, budou na něj vrhat nevraživé pohledy, div ne házet kameny v rozhořčení nad nespravedlností osudu, který jim určil žít v primitivních podmínkách, absolutní chudobě a každodenní dřině na poli, aby měli další den co jíst. Ale ne, všichni nám s rozzářeným úsměvem mávali, děti utíkaly za autem a křičeli Musungu jambo, musungu jambo! Dorazili jsme do Bunkeyi. Bunkeya je docela velká vesnice, spíš menší město, ale i tak tam lidi žijí dost primitivně a bez proudu. Byli jsme ubytovaní na faře. Dojeli jsme celkem pozdě odpoledne, spustil se liják, tak jsme toho moc neviděli, ale další den jsme s jedním místním vesničanem vyrazili na prohlídku. Napřed nás vzal na „Královský dvůr“ – pár polorozpadlých baráků – ovšem z pálených cihel! Probrodili jsme se kozíma bobkama (kozy jsou tu všude, je to nejběžnější chovné zvíře), zastavili jsme se u jakýchsi maličkých bambusových přístřešků a náš průvodce začal vykládat historii vesnice. Ty přístřešky, to byly hrobky ancetres – předků, významných osobností vesnice. Přestože je tu křesťanství jednoznačně prvořadé náboženství, dost se mísí s tradiční vírou. Tady je hodně rozšířený kult předků. Lidé komunikují s mrtvými předky. Ti jsou mnohem blíž Bohu, který nemá čas starat se o životy všech obyčejných lidí. A tak když má někdo nějaké trable nebo přání, tak se nejdřív obrátí na předky, kteří jeho prosbu tlumočí Bohu a doufají, že až bude mít Bůh chvilku volna, tak si na ně vzpomene. Proto jsou předkové velmi uctíváni, na políčko s jejich hrobkami může člověk šlápnout jen v den svátku a zásadně bez bot. Aspoň tohle málo jsem z jeho přednášky pochytila. Moc jsme se na to totiž nemohli soustředit, protože uprostřed Královského dvora zrovna rodila koza. Jednak děsně řvala, a nás jako městské Evropany daleko víc zajímala ta koza, než dlouhá historie vesnice, ze které jsem zaznamenala ještě cosi o nějakém kapitánovi B…(už si to jméno nepamatuju), kterému usekli hlavu, ta pak promluvila a proklela budoucí generace či co. Snažili jsme se sice soustředit se na výklad, aby si to náš průvodce nevykládal jako neúctu k předkům, ale po očku jsme sledovali tu kozu a když přednáška skončila, tak jsme k ní všichni běželi a fotili si a rozplývali se nad tím oslizlým kůzlátkem, které se celé klepalo a neohrabaně se snažilo postavit na vratké nohy. Teprve pak si náš průvodce všiml, co se zatím událo, zjevně to zoufalé mečení ani nezaregistroval, tak na to jsou domorodci zvyklí. Pak nás vzal ještě na místní hřbitov, kde pokračoval výklad krvavé historie vesnice, kdy náš průvodce s vášnivým zápalem a velmi naturalisticky popisoval, jak kapitána B. provrtali olovem a on se pak válel ve vlastní krvi a vyhřezlých vnitřnostech. Přesně nám taky ukázal památné místo, na kterém mu usekli hlavu, která pak promluvila, což je, jak nás ujistil, neoddiskutovatelný historický fakt, o kterém není možno pochybovat. Tak jsme zdvořile mlčeli a odpustili si argumentovat našimi středoškolskými poznatky z anatomie, ze kterých zákonitě vyplývá, že pokud vám useknou hlavu, tak jste holt mrtví a mluvit nemůžete. Nakonec jsme vyšplhali na asi čtyři kilometry vzdálený posvátný kopec, s dalšími hrobkami předků, odkud byl krásný výhled na celou vesnici i na okolní krajinu. Vrátili jsme se do Bakanja centre v úterý akorát na večeři, a ve středu ráno jsme zas vyrazili na další cestu, tentokrát místním dálkovým autobusem do asi 300 km vzdáleného města Kolwezi. Byla jsem téměř v šoku, že autobus opravdu vyrazil na minutu přesně, to je v zemi, kde v osm znamená nejdřív v devět, spíš o půl desáté, opravdu jedinečný úkaz. Cesta trvala asi šest hodin a začala urputným kázáním jakéhosi putovního kněze-autodidakta. Asi půl hodiny se zběsilým výrazem ve tváři cosi zuřivě řval a bušil do bible. Moc jsem toho nepochytila, bylo to ve svahilštině, ale měla jsem dojem, že nás všechny odsoudil přinejmenším k věčnému zatracení a usmažení v ohni pekelném. Nicméně na lidi to zjevně zapůsobilo, docela si vydělal. Když sesbíral bankovky, které mu lidi div že nelepili na čelo jak nějaké profesionální barové tanečnici, ještě si všichni svorně zazpívali, aby ta cesta do pekel byla veselejší, a pak kazatel vystoupil v nejbližší vesnici a číhal na zpáteční autobus. Kromě toho nás provázela taky uniformovaná ochranka se samopalem, která nám, když jsme vyjeli z města, přikázala vypnout mobily, abychom nemohli dát echo svojí loupežné tlupě skrývající se v houští a čekající na nebohé pocestné. Jak v dobrodružném románu, nicméně takové případy se prý v minulosti už staly. Do Kolwezi jsme dorazili asi ve dvě odpoledne, ubytovali jsme se u Césarova strýce, který je chirurg v místní nemocnici a tudíž dost movitý. Měl celkem velký dům, tak jsme měli možnost nahlédnout i do života rodiny konžské haute classe. Trochu jsme si odpočinuli a pak vyrazili na prohlídku města. Doprovázeli nás ještě dva místní Kiráci (zajímavé, nikdy jsem o tom hnutí neslyšela, ale v Belgii i tady v Kongu je docela rozšířené), z toho jeden asi dvacetiletý študentík, který mě děsně štval, protože se na mě nalepil a celou dobu se ode mě nehnul. Město celkem obyčejné, nic extra zajímavého, zastavili jsme se na jídlo a večer – už za tmy, se vraceli domů. Tam jsme s pánem a paní domu (oba patřičně vypasení, jak se na elitu sluší, hlavně teda Madame) vypili nějaké to pivo a šli spát. Ráno jsme chtěli navštívit důl, kde se těží jakýsi kov, nevím přesně co. Každopádně Kolwezi je díky tomu proslulé. Chtěli jsme i do podzemí, ale bohužel tam zrovna měli návštěvu amerických investorů, a tak jsme utřeli a museli se spokojit s návštěvou povrchového lomu, což nijak extra hluboký zážitek teda nebyl. Odpoledne jsme ale jeli k břehu Konga a v místě, kde řeka měla asi „jen“ šest kilometrů na šířku, jsme si udělali malý piknik a sledovali vesnické rybáře v plné práci, jak v loďkách vydlabaných z kmenů stromů rozhazují sítě po řece. Večer jsme vydatně pojedli u strýce, na zahradě otevřeli pivo (poprvé za celou dobu v Kongu jsem oblékla mikinu – mrazy udeřily J), ještě trochu pokecali (kecal teda hlavně strýc, vědom si důležitosti svého postavení téměř nikoho nenechal dokončit větu) a šli spát. Ráno o půl osmé jsme opět nastoupili do autobusu, opět vyslechli kázání (tentokrát i s nášupem, střídali se hned dva kazatelé) a po šestihodinové cestě v pořádku dorazili do Lubumbashi. Zastavili jsme se v bance. Já jsem potřebovala vyměnit eura a Femke vybrat z automatu. To je operace, která u nás trvá v průměru asi dvě minuty, tady je ale potřeba vyhradit si tak půlhodinu. Nejdřív si podáte jakousi žádanku, s tou pak jdete k přepážce, kde vám vydají carte de visite. Chvíli čekáte, než na vás přijde řada, případně až jim začnou fungovat počítače. Kartou se pak prokážete uniformované ochrance se samopalem a ta vás pustí dál, ke kancelářím, kde u počítače sedí úředník, který vás nechá vyťukat pin. Pak jdete do další kanceláře, kde si konečně můžete vyzvednout hotovost. Podobný proces ale musíte absolvovat i v obyčejném obchodě. Nejdřív si u okýnka objednáte sušenky, na které vám vystaví jakousi stvrzenku, u dalšího okýnka ji předáte zaměstnanci, který jde požadované zboží vyhrabat ze skladu a nakonec, u třetího okýnka, sušenky zaplatíte a lístek je označen. Ten pak už stačí jen ukázat ochrance u dveří a můžete se vesele pustit do sušenek. Po půlhodince strávené v bance jsme se stavily na jídlo v místním fastfoodu (i tady funguje osvědčený systém okýnko-lístek-přepážka), pak jsme nasedly na autobus směr Kenya a ještě před návratem našly hospodu a ztvrdly tam asi tři hodiny. Pro místní to je vždycky zdroj pobaveného údivu, moc často v téhle lidové čtvrti dvě musungu u sklenice piva nepotkají…

V sobotu byl Valentýn. Tady se to taky slaví, ale není to tak rozšířené a komerční jako u nás. Kluci z Magone mě pozvali do místního klubu na koncert, kde měli rapovat. Docela jsem se na to těšila, program měl začít v půl třetí, já jsem zkušeně dorazila až po třetí, ale nebylo mi to nic moc platné, protože v klubu bylo mrtvo, kromě dvou kluků z Magone jen pár cizích kluků, kteří nejspíš chystali aparatury a ujišťovali mě, že za pár minut to vypukne. Když se z těch pár minut staly skoro tři hodiny, v baru bylo pořád stejně mrtvo a nikdo z raperů nedorazil, tak mi došla trpělivost a šla jsem domů. V neděli jsem byla navštívit univerzitu. Ta je na kraji města, docel velký areál, ale v dost dezolátním stavu. Většina přednáškových sálů nemá ani zasklená okna, a tak, když prší, výuka prostě odpadá. V Magone pokračujem výzdobou hlavního sálu. Celkem osm obrazů, ale nijak velký odvaz to není. Otec Michel trval na Panně Marii, Dominicu Saviovi, Donu Boscovi a výjevech z jeho života, takže jsme v podstatě jen překopírovali na zdi předlohy, to příliš velkou kreativitu a invenci nevyžaduje. Dona Bosca jsem v minulé době (hlavně při příležitosti jeho svátku) malovala nebo kreslila snad stokrát, tak se musím přiznat, že je na můj vkus už trochu přeboskováno a z výzdoby sálu opravdu nijak odvařená nejsem… Už se práce ale pomalu chýlí ke konci, tak se těším, až se pustíme do něčeho nového.

Tak to jsou z posledních dnů asi všechny zajímavosti, mějte se všichni krásně a hodně síly a odvahy těm, kteří jim potřebují J

Bára

« zpět na novinky