V balkánském rytmu

21. 11. 2018

Když dítě většinu hodiny neprotančí, ale sedí a trochu poslouchá,  je to úspěch. Slávka s Honzou posílají další postřehy ze života bulharských dětí.

Zdroj článku zde

Každé odpoledne trávíme s dětmi. Pomáháme s doučováním, hrajeme s dětmi hry a vedeme kroužky. Děti jsou na tom různě. Četla jsem s jednou třeťačkou. Nejprve text přečetla ona – hezky plynule. Pak jsem četla já, o dost hůř a ona mě opravovala. S dětmi se prostě učíme vzájemně. Jindy zase znám azbuku lépe než páťák. Vždy je potřeba trpělivost, vždy je potřeba neklást si velké cíle. Takovým malým zázrakem pro mě je, když dítě většinu hodiny neprotančí, ale sedí, a dokonce i trochu poslouchá. Mám radost, když si už starší dítě konečně zapamatuje násobky tří nebo když věnuje více pozornosti svému sešitu než oknu. 
Učíme, čemu je zrovna třeba. Někdy během učení zjistíme, že větší prioritou je, aby se dítě naučilo děkovat, nebo aby se umělo vysmrkat. 
Nakonec stejně vždycky dojdeme k tomu, že to největší, co dětem můžeme dát je náš čas a pozornost. Nejde tolik o předávání informací jako o sdílený okamžik.

Někdy se děti naučí víc při „pouhé“ hře. Už kdysi dávno přišel jeden moudrý muž na to, že škola by měla být hrou. Ale my se stejně snažíme do dětí nacpat co nejvíce informací a je nám jedno, že po testu téměř vše zapomenou.
Primárně se nesnažíme děti nalévat informacemi. Důležitější je to, aby obstály v životě, ve světě, ve kterém žijí. Aby se nebraly ve třinácti letech, ale dochodily základku. Aby nekradly, ale našly si obstojnou práci… Docela to vystihuje citát J. A. Komenského: „Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“
Nesnažíme se děti měnit, ale mít je rádi a doprovázet je na cestě života. Nesnažíme se děti obracet na „správnou“ víru, ale nabízíme jim morálku a pomáháme jim, aby se stali lepšími lidmi.

Setkání cizinců

V rámci projektu EU pořádá Stará Zagora každý rok setkání cizinců, kteří tam žijí. Každý má možnost se nějak představit, a tak jsme toho využili.

Zazpívaly nám děti z místní školy, proběhl kvíz o znalostech EU. Při každé otázce se hlásily všechny děti. Asi mají větší znalosti o EU než já. Napekli jsme české pochutiny a ochutnali jsme ty cizí – řecké, italské, polské… Naše zpívání a tancování se zřejmě líbilo, dokonce i paní hejtmanka se smála a tleskala. Bylo to krásné setkání. Tady je zkrátka normální žít s cizinci.

Ženy  vzadu

V Kazanlaku jsme navštívili památku UNESCO – Thrackou hrobku. Kazanlak je zvláštní město: na náměstí mají hotel Hollywood, Moskva a restauraci New York a prodávají tam magnetky se Stalinem. 
Navštívili jsme také zdejší mešitu. I když jsme řekli, že jsme dobrovolníci od katolické církve, provedli nás a pozvali nás na modlitbu. 
Už vím, proč se říká, že ženy v Islámu nic neznamenají. Není to pravda, ženy pouze nic nevidí, protože jsou v zadu odděleny závěsem s motýlky. Pak jsme měli mši východního obřadu. Byla jsem jediná žena a všichni muži byli za ikonostasem – podobná zástěna a podobný pocit jako v mešitě.

Trénujeme na výletě

Když jsme vystoupili z vlaku, byla mlha že jsme viděli sotva na krok. A na ten krok jsme viděli, jak k nám přibíhají psi, štěkají a vrtí ocasem. Zrychlili jsme a dostali jsme se až do kanceláře výpravčího, který nás vyháněl zase ven. Sotva jsme došli k úpatí hor, mlha náhle začala ustupovat a před námi se jako mávnutím proutku objevila úchvatná příroda.
Nakonec jsme zdolali téměř 20 km a došli až k Chýši pod horami (Rusalka, 1100 m. n. m.) Trénujeme na vyšší hory! 
Zpáteční vlak měl samozřejmě zpoždění, ale my už si zvykáme na balkánské tempo. Nespěchat znamená nespoutávat se časem a mít prostor pro spontánní zážitky.

Volný den máme v pondělí. Po Burgasu jsme se rozhodli navštívit Plovdiv, jedno z nejstarších měst na světe. Plovdiv byl postaven na sedmi pahorcích stejně jako Řím. Ulice jsou úzké a šikmé. Na každém rohu narazíte na pravoslavný chrám (nejvíce jsou zasvěceny sv. Petce) nebo na hromadu šutrů (antické vykopávky).

HONZA

Co tady vlastně dělám?

Každé větší bulharské město má svojí romskou čtvrť (machalu). Ta Kazanlacká patří k těm nejhorším v zemi. Od konce je od města oddělená zdí (Donald Trump by byl na Bulhary pyšný). Koně se pasou mezi odpadky, přes hliněné silnice běhají vypelichané slepice, zatímco na rozbitých chodnících se válejí ospalí psi. 
Ulice jsou plné lidí. Všude je slyšet hlasitá turecká hudba. Čas od času přeběhne přes ulici člověk dýchající bronz ze stříbřitého pytlíčku (droga, která vás do dvou let zabije).
Děti většinou sedí v hloučcích, jedna ruka plná pětistotinek (0,70 kč) v druhé mají karty ( od pokeru po pexeso). Celý den se vzájemně obírají o drobáky. Do školy většinou nechodí, dost často neumí číst a psát. 
Tyhle děti se budu snažit něco naučit a když ne číst a psát, tak aspoň hrát normální hry – ne hazard.

Kalitinovo

Včera večer jsme měli setkání s děckama v Kalitinovu (romská vesnice poblíž Staré Zagory, kluci odtamtud mi říkají Honda, protože slovo Honza jim přijde divný) Otec Martin (který má Kalitinovo na starost) měl zrovna narozeniny, to jsme museli pořádně oslavit. A když se v Bulharsku něco slaví, tak se hodně zpívá a hodně tančí. Kluci mě trošku zasvětili do tajů bulharské moderní muziky, která hlasitě vyřvávala na celý domeček. Byla to pořádná párty, ale stejně nejlepší bylo, když otec Martin pustil bulharské lidovky a děcka začala pořádně tancovat. Snažili se mě to naučit, ale já tu jejich živelnou rytmiku nemám v krvi.

Vzácná návštěva

Dneska jsme měli vzácnou návštěvu– asistenta papežského nuncia (velvyslanec Vatikánu). V Bulharsku se také chystá květnová návštěva Papeže Františka a je klidně možné, že přijede za námi do Staré Zagory. Otci Paulovi (asistent) jsme ukazovali, co tu všechno salesiáni dělají, včetně stavby nové školy a kostela v centru romské machaly.

« zpět na novinky