Neobyčejné příběhy obyčejné dobrovolnice v Kongu

4. 3. 2019

Na africkém kontinentu už pobývám nějaký ten pátek, a ačkoli na spoustu věcí tady už jsem si zvykla, stále ještě mě občas dokáže něco mile či nemile překvapit…

Co mě už nepřekvapí:

  • Všude kolem se povalující odpadky – ulice tady vypadají spíš jako skládka nebo smetiště….Problém s odpadky je tu bohužel velký. Když jsem chtěla vynést koš s odpadky, tak se tento zdánlivě jednoduchý a pro nás automatický úkon proměnil v nadlidský výkon…popelnice nebo kontejnery tu totiž široko daleko nenajdete… takže jsem nakonec rezignovala a smetí vysypala za centrem na hromadu, kterou jednou za čas kluci zapálí (pokud teda dřív vítr neroznese všechny ty papíry, obaly a smetí po okolí)
  • Že na asi 60 osob mužského pohlaví jsem tu jediná žena – což mi došlo na nedělní mši při oslovení “bratři a sestro”
  • Když v obchodě zaplatím v dolarech a vrácenou částku obdržím v konžských francích (to je tady úplně běžné, jen s tím přepočítáváním je to pak pro mě trochu horší)
  • Když jde člověk ráno na mši a vrátí se až odpoledne… Celá mše trvala skoro 4 hodiny a to si nevymýšlím! Normální časové rozpětí mše je tady obvykle kolem 1,5 – 2 hod. Tohle byla ovšem slavnostní mše u příležitosti jakéhosi svátku (ani přesně nevím jakého) – hodně se zpívalo, tančilo a proto se to “trošku” protáhlo…Jo a k tomu všemu byla celá mše ve svahilštině, takže jsem z celého obřadu rozuměla jen 3 slova – hosana, aleluja a amen
  • Že roztomilá zvířata jako morčata, která u nás máme jako domácí mazlíčky, se tady běžně konzumují (mylně jsem se domnívala, že jsou pochoutkou jen v Jižní Americe)
  • Že ať už se vydám do města, nebo chci třeba projít jen pár metrů z pokoje do kanceláře, tak na mě všichni pokřikují “muzungu jambo” – ve svahilštině “ahoj běloško”
  • Že skoro každý den obdržím alespoň jednu žádost o ruku…. když ne to, tak aspoň komplimenty v nejrůznějších podobách – zatím asi nejoriginálnější kompliment byl: “Chèrie tu es jolie comme la tomate.” Což ve volném překladu znamená, že jsem hezká jako rajče…řekl mi to student agrokultury, tak budu věřit, že rajče je jeho oblíbená zelenina a já to opravdu můžu považovat za kompliment…:-)
  • Že naše kuchyně má zároveň funkci garáže (a vaření tady mi připomíná skautské tábory, kdy jsme jídlo připravovali v polních podmínkách v kotlíku na ohni… přesně tak to tu vypadá…jen s tím rozdílem, že na skautských táborech se aspoň dodržovaly nějaké zásady hygieny. Naštěstí si na to po nějaké době můj žaludek už zvykl)
  • Že bukari nesmí chybět k žádnému jídlu (bukari = kukuřičná mouka se smíchá s horkou vodou  a z této “kaše” se pak tvarují koule…ty se pak jí nejčastěji s fazolemi, rybou, kuřetem…a to samozřejmě za pomoci rukou aneb jak říká můj kamarád: ” Konžanovi, který jí bukari příborem, raději nevěř.”)
  • Že láhev oblíbeného místního piva Simba má objem 0,73 l (a tudíž když tady vypiji 3 piva, není to to samé jako u nás – to už jsem se poučila )
  • Že termiti chutnají překvapivě dobře, zato housenky mě až tak nenadchly

Co mě tu stále ještě dokáže překvapit:

  • Vynalézavost Konžanů, co se týče jmen – např. Deogratias (Bohu díky), Bienvenu (Vítejte), Everest (ano, opravdu je to podle Mt.Everest – když se narodil, jeho délkové rozměry byly prý výrazně větší než je obvyklé..)
  • Když ve městě objevím obchod s nepochopitelným názvem “Moustique, ma famille” neboli “Komár, moje rodina” (s čistým svědomím můžu říct, že po vícerém prodělání malárie tento zákeřný hmyz moje rodina není a ani nikdy nebude!)
  • Když se po celém dni co jsem byla pryč vrátím, otevřu dveře od pokoje a zjistím, že na mé podlaze vznikla za mé nepřítomnosti potopa… já stojím po kotníky ve vodě a boty a ostatní věci mi plavou po různých koutech místnosti…byla jsem kompletně vytopená a sušila jsem věci ještě asi 3 dny…ale pozitivní na tom bylo, že jsem pak dlouho nemusela mýt podlahu
  • Když se tak jednou večer potmě vracím do pokoje a skoro šlápnu na hada – mimochodem jedovatého! Naštěstí mě jeden ze starších kluků strhl na poslední chvíli na stranu…vůbec jsem netušila, co se děje do té doby, než ukázal na hada plazícího se kousek ode mě… od té doby chodím za tmy s baterkou v ruce…
  • Když se ráno probudím a zjistím, že jsme obklíčeni příslušníky konžské armády a policie – naštěstí tato situace nastala asi jen dvakrát (ale na vojáky se samopaly v ruce a s hrůzu nahánějícím pohledem jsem si opravdu ještě nezvykla…hlavně se vás na nic neptají a jsou schopni vám vzít cokoliv, co u vás najdou – mobily, peníze, cennosti,…)

A tak já si tady žiju… samozřejmě kdybych chtěla dát do písemné podoby všechny mé postřehy a zážitky, bylo by to možná i na knihu Proto jsem sepsala jen pár těch zajímavých a publikovatelných…
A kdyby někoho náhodou některá z mých poznámek vyděsila (mami? ) či pohoršila, věřte mi, (že to není to nejhorší, co jsem tady zažila) že se tady mám dobře a jsem spokojená!

P.S. A protože občas tady zažívám opravdu náročné situace, chci poděkovat všem, kteří se za mě modlí! Protože právě v těchto chvílích pociťuju sílu modlitby… takže velké DÍKY!

« zpět na novinky