Markéta Lengálová se po roce vrací do Konga

17. 8. 2012

Markéty srdce zůstalo po ročním dobrovolnickém pobytu v DR Kongo v Africe. O tom, jak se tam v tomto roce vrátila na prázdniny, si přečtěte v jejím dopise.

Zdravím všechny do rozličných krajů! V příloze posílám dopis z Konga, kam jsem se po roce vrátila. Ať se Vám daří, Markéta Lengálová

Rok se s rokem sešel a já zase zdravím z Konga!

Říká se, že kdo jednou navštíví Afriku, musí se tam pořád vracet. To můžu jen potvrdit. Vrátila jsem se zpátky do Bakanja centre v konžském městě Lubumbashi, odkud jsem před rokem po deseti měsících dobrovolničení odjela. I když tentokrát to je jen na krátké dva a půl měsíce.

Před odjezdem jsem váhala, jestli je to dobrý nápad, vrátit se na místo činu. Měla jsem strach, že budu zklamaná, že si mě děti nebudou pamatovat, že mě přátelé nepoznají... S těmito obavami jsem v rozkodrcaném salesiánském autě vjížděla branou do Bakanja centre. Jako první mě přes okno auta uviděl Jefte, můj žáček z minulého roku: „Markéta!“ A pak se to spustilo „Markéta Markéta Markéta!“ ze všech stran, chumel dětí, spousta křiku, ale hlavně oboustranné radosti ze znovushledání. A nejen s dětmi – taky se salesiány, s učiteli, se spolupracovníky, dobrovolníky, přáteli...

Tentokrát jsem ve svém dobrovolnickém vývoji přeskočila fázi zmatení a vrhla se rovnou do fáze euforie, která mě dosud nepřešla a myslím, že do září ani nepřejde. Vrátila jsem se do Bakanja jako domů a taky jsem tak byla přivítána. Hlavně jsem se ale mohla rovnou pustit do práce – a té je tu pořád nad hlavu.

Druhý červencový týden tu začala Plaine des jeux – takový šestitýdenní příměstský tábor pro asi 180 dětí. Jsme na ně cca tři dospělí – někdy víc někdy míň, jak se kdo vyspí (this is Africa :) ). Děti jsou rozdělěny do jedenácti skupin podle věku a každá skupina má v čele vedoucího – některého ze starších kluků, takže na to nejsme tak úplně sami. Kluci mají program od rána do oběda a během týdne střídají aktivity – hry ve skupinách, velké společné hry, katecheze, vyrábění a v pátek výlet. To je velká událost, na kterou se všichni připravují celý čtvrtek – vyrábějí klobouky, opasky z kartonu, oblečky z pytlů od mouky, ozdoby z bambusu a vůbec všeho, co kde najdou (a Markéta dokoupí – tímto děkuji za sebe i za všechny kluky všem, kteří nám přispěli, díky vám jsme nakoupili nůžky, lepidla, barvy, látky, stužky a vůbec jiné nezbytnosti, díky kterým se 180 dětí každý čtvrtek báječně baví). V pátek ráno si každá skupina oblékne své uniformy, většinou jsou to věci, co se kde podařilo sehnat od sponzorů – některá skupinka má trička se jménem supermarketu, jiní mají kloboučky se jménem automobilky, na každý pád je to ale velká paráda a kluci jsou na to náležitě pyšní. I vedoucí mají svoje uniformy, fialové dresy dovezené z Belgie. Minulý týden jsem se rozhodla, že je na čase je přeprat, tak jsem si počíhala na chvíli, kdy jel proud, a hodila je do naší běsové pračky v kuchyni, vyždímala a pověsila na šňůru. A jak se ty umělotinové dresy sušily v kuchyni, kde se pro nás připravují všechny dobroty (sláva naší zlaté kuchařce!), tak do sebe natáhly všechny ty vůně a kuchyňské pachy, takže když jsme potom v pátek pochodovali v zástupu městem, voněli jsme jako demonstrace za práva kuchařů.

Díky penězům, co se podařilo vybrat u nás ve Velkých Hostěrádkách, jsme mohli mimo jiné nakoupit kravskou kůži, ze které si pak kluci vyrobili bubny. Namočili kůži na dva dny do vody a potom ji napnuli na starý barel či děravý kýbl, paličky si vyrobili z bambusu, jehož konec obalili kusem rozpárané duše. A tak máme bubny, co nám hrají každý den k nástupu a v pátek na výletě do pochodu – když procházíme chudými čtvtěmi Lubumbashi, sbíhají se k nám houfy dětí a scházejí zástupy dospělých, aby se podívali na tu velkou parádu pochodujících kluků, kteří pomáhají bubnům snad stovkou píšťalek a hlasitým prozpěvováním pochodových písní (a to je teprv hukot...), o to větší podívaná to je, že se mezi dětmi občas mihne běloška či dvě!

I když jsem většinu věcí našla tak, jak jsem je před rokem zanechala, přecejen se něco změnilo. Nejcitelnější změna je ta nejchoulostivější – peníze. Na Bakanja dolehla krize a je to cítit. Už několik dní nedostávají děti nic k snídani, protože prostě nic není. I tak ale plyne život v Bakanja svým poklidným tempem podle systému Sejdeme se zítra všichni v osm, ať pořádně naplánujem, co budem s dětma dělat a nemusíme improvizovat za pochodu = pár nás přijde v půl deváté a uvidíme, co z toho dneska bude. Řádně poučena již z minulého roku se tím ale ani po pěti týdnech bezúspěšného volání po pečlivém plánování nenechám odradit a navzdory všeobecné nevoli tvrdohlavě trvám na důkladné přípravě. A světe div se – nese to ovoce! Pomalu se nám totiž blíží konec Plaine des jeux a vypadá to, že (hned po tom, co si všichni hlasitě oddechneme) nám přeci jen bude trochu líto, že už to všechno končí.

Ovšem některým věcem jsem odvykla. Byla jsem se takhle podívat do našeho cyber café zjistit, jak jsou na tom počítače, které jsem před odjezdem instalovala (kupodivu žijí!), a najednou se v rohu ozval rachot - byla tam sova. Nejdřív jsem myslela, že se tam omylem zatoulala, pak se ale ukázalo, že je za nožku přivázaná. Chytil ji jeden z aspirantů a schoval v cyber café. „Co s ní budete dělat?“ ptám se. A naivně čekám odpověď jako „Ukážu ji dětem ve škole.“ nebo „Prodám za dobrý peníz na trhu.“ Místo toho z něj vypadlo „Sním ji. Dneska k večeři.“ Zkrátka, každé zpestření jídleníčku je vítané.

Přeju Vám, aby byly vaše dny taky tak naplněné životem, prací a radostí, jako jsou ty naše africké!

Z Konga

Markéta Lengálová

« zpět na novinky