Barbora Botková - Co chceš? To je život

1. 1. 2010

Dopis od Báry mimo jiné třeba o tom, jak si díky jednomu z tamních „kluků ulice“ zamilovala reggae.

Zdravím všechny přátele, naposled v tomto roce. Užívám si příjemného, věřím, že i zaslouženého odpočinku a nicnedělání. Ještě týden máme vánoční prázdniny.

Měla jsem trochu obavy, jak prožiju Štědrý den, poprvé mimo domov a rodinu. Ta mi samozřejmě chyběla a bylo krásné zavolat domů, když seděli všichni kolem štědrovečerního stolu, slyšet hlas své sestry, maminky, babičky a pozdravit i všechny ostatní. Jinak byl Štědrý den ale krásný. Ráno jsem jela s maman Annie do Bakanja ville, kde jsme společně celý den připravovaly balíčky pro kluky. Do každého housku se salámem, džus, pár bonbónů a sušenky. Celkem asi dvěstěpadesát balíčků. Večer jsme je rozdali klukům, a bylo skvělé dívat se na ně, jak se celí rozzářili a pak s pusou plnou sušenek na nás volali Merci maman Annie, merci Barbora! A někteří dokonce byli ochotní podělit se, přiběhli a nabídli sušenku. Zbylo asi sedmdesát balíčků, a tak jsme nasedli do auta, vydali se na noční jízdu městem a hledali jsme kluky, kteří spali na ulici a rozdávali jim je. Kluci už otce Erica a maman Annie dobře znají a poznají jejich auto, a tak se co chvíli odněkud vynořila banda kluků, rozběhla se za autem a křičela Pere Erike, pere Erike! U jedné takové skupinky jsme se zastavili a chvilku si povídali. Šel kolem nějaký člověk a řekl otci Erikovi: Nebavte se s nimi, to jsou grázlové a zloději. A otec Eric mu odpověděl: To nejsou grázlové a zloději, to jsou moji přátelé. A ten chlap jen vyvalil oči, šel si dál svou cestou a nejspíš si říkal, že ten muzungu to asi nemá v hlavě v pořádku J. Otec Eric by se pro kluky rozdal, ale musím říct, že při kontaktu s dospělými u něj občas pozoruju náznak jakési, pravděpodobně sice neuvědomělé, přesto ale nadřazenosti, která se mě nemile dotýká. Před pár dny jsem měla narozeniny, a tak jsem s otcem Erikem, otcem Michelem a maman Annie šla na večeři do nóbl čínské restaurace. Otec Eric se k číšníkovi choval dost přezíravě, automaticky mu tykal, a když na něj mluvil, ani se na něj nedíval. To platí ale i pro ostatní Belgičany, kteří jsou v Kongu už dlouhou dobu. O otci Michelovi nemluvě, ten mě svým jednáním s místními lidmi někdy opravdu docela šokuje. Já si jich jako lidí moc vážím, mám je ráda a obdivuju práci, kterou tu s dětmi dělají, ale někdy mám dojem, že v nich jsou zakořeněné přežitky a postoje z doby kolonialismu, kterou tu zažili. Že místní lidi mají rádi, děti dokonce zbožňují, ale podvědomě je nikdy neuznali za sobě rovné. Nevím, možná jim křivdím a je to prostě jen jejich „nature“ a mluvili by tak i s číšníkem v belgické restauraci.

Velký vánoční fotbalový turnaj nemá u veřejnosti takový ohlas, v jaký jeho organizátoři doufali. Všechny ty stánky s občerstvením, VIP parkoviště, placené toalety nakonec nebyly téměř k ničemu, protože kromě hráčů a pár fanoušků skoro nikdo nedorazil. Neodpustím si malé rýpnutí – myslím, že Serge to musí docela štvát. Tenhle turnaj rozhodně nebyl zorganizován jen pro rozptýlení místní mládeže, určitě v tom víří i dost peněz a tenhle byznys mu teda moc nevyšel. Myslím, že to nebyl dobře zvolený termín, lidi nemají během svátků peníze, chtějí být spíš s rodinou než někde na hřišti sledovat fotbal a pít předražené pivo. Ale částečně se to dá určitě interpretovat jako selhání Sergových organizačních schopností, což musí být rána pro jeho gigantické ego (chi chi chi J ). Naši kluci včera vypadli, takže už to pro mě není ani divácky moc atraktivní.

Když jsme odjížděli, všichni jsme věděli nebo alespoň předpokládali, že rok života v zemi, kde žebříček hodnot je poskládán často jinak než u nás, změní způsob našeho myšlení a pohledu na svět. To se děje tak samozřejmě, když kolem sebe vidíme tu bídu a často neuvěřitelné podmínky v jakých lidé dokáží žít, a přesto jsou spokojení. U mě má na téhle přeměně ale velkou zásluhu i bratr Antoine, se kterým vedem debaty někdy i do tří do rána. Antoine je z východu a zažil válku. Vykládá mi o tom, jak museli s rodinou utéct před armádou, jak je v noci na útěku, kdy ušli třeba padesát kilometrů denně, překvapila skupina vojáků, kteří jim mířili zbraní do obličeje. Antoine už v modlitbě prosil Boha, aby ho přijal do svého království, a zachránilo je jen to, že jeden z nich uviděl na Antoinově ruce náramek v barvách rasty, a protože sám měl rád reggae, nechal je jít. Kam přišli vojáci, tam si nikdo nebyl jistý, že v příští minutě bude ještě naživu. Přišli do Antoinovy vesnice, do domu jeho rodiny a chtěli znásilnit jeho sestru. Tak byla rozhodnutá radši zemřít, a tak ji nakonec nechali být. Jindy jim na útěku spadl do řeky jediný pytel s potravinami a museli být tři dny o hladu, než došli do vesnice, kde jim jedna žena, která sama neměla téměř nic, dala najíst z toho mála, co sama měla. Jak muži zůstali ve vesnici, aby chránili své domovy, i když věděli, že proti po zuby ozbrojené skupině vojáků nemají žádnou šanci, a ženy s dětmi a starými lidmi se schovali. Když už neměli co jíst, vyloupili sklad. Chytili je vojáci, ale protože ten den měl Kabila v tom kraji nějaký meeting, místo aby je na místě zastřelili, nahnali je tam. Nakonec si mohli ze skladu odnést rýži a Antoine mi s úsměvem popisuje, jak krásné je, když můžeš donést jídlo své rodině, která už umírá hladem. Tohle jsou příběhy, které známe jen z televizních zpráv a dokumentů, které v nás sice vyvolají emoce a říkáme si, jak je hrozné, že kdesi v Africe lidé tak trpí, ale právě protože je to kdesi v Africe a my v té realitě nežijem, emoce vyprchá s koncem dokumentu nebo reportáže. A když teď mám najednou možnost ne sice vidět to na vlastní oči, ale aspoň poslouchat vyprávění člověka, který tyhle věci skutečně prožil, připadám si jakoby probuzená, překvapená, že takové hrůzy opravdu jsou realitou spousty lidských životů a nejsou to jen abstraktní reportáže odněkud zdaleka. Fakoly, raggaeman z Pobrezi slonoviny, zpívá v jedné písničce: „Afrique n’est pas telle comme tu la crois, viens voir chez ceux qui n’ont rien comment ils savent donner.“ Afrika není taková, jak si myslíš. Jdi se podívat k těm, kteří nemají nic, jak umí dávat. Tohle je zdroj solidarity afrických obyčejných lidí, kteří už pochopili, že nejsou pány svého života a ví, že smrt může přijít v kterýkoliv moment a berou to se stoickým klidem. Takových příběhů mi Antoine vykládá celou řadu a přitom je nazývá „petites expériences“- drobné žážitky. Místo aby se slzami v očích vzpomínal na momenty, kdy se loučil se životem, tak se teď nad těmi vzpomínkami usmívá, jen pokrčí rameny a říká mi: Co chceš? To je život. A já si říkám, že vůbec nevím, co je to život, a že by pro mě každý z těch „drobných“ zážitků, jak on je nazývá, byla taková obrovská zkušenost, ze které bych se možná už nevzpamatovala, závidím mu tyhle otřesné zkušenosti a doopravdy mě téměř mrzí, že jsem měla takové štěstí a narodila se v zemi a v podmínkách, které jsou tak příznivé, že nám často neumožňují ocenit to, co je v životě opravdu důležité.

Takže díky Antoinovi jsem si tu zamilovala i reggae, které jsem měla sice vždycky ráda, ale teprve teď jsem pochopila jeho filozofii, texty, které jsou možná zdánlivě naivní a banální, ale ve skutečnosti mají ohromnou hloubku. Je to hudba chudých a nevzdělaných, kteří nemají nic, a přesto jsou šťastní a plní optimismu.  Don’t carry about the things cause everything’s gonna be allright. Nedělej si těžkou hlavu, všechno bude zas dobrý. To zpívá Bob Marley v době, kdy věděl, že umírá. Myslím, že k tomu není co dodat J.

Mějte se krásně a šťastný rok dva tisíce devět!

Bára

« zpět na novinky