Hana Krusberská a Veronika Janská - 1. dopis - První dopis dobrovolek z BG

28. 10. 2011

První pozdravy od dvou dobrovolnic ze Staré Zagory z Bulharska.

Vypadá to, že už jsme poslední, co o sobě nedaly vědět, a tak využíváme poslední půlhodiny, která nám zbyla z volného pondělí, abyste taky věděli, jak to tady žije(me). Ale nejdřív, jak to bylo na začátku...

...naše cesty (tzn. Verči, Hanky a Tomáše- ten už dopis psal...) se poprvé střetly v Brně na zastávce žlutých autobusů. Jeden z nich nás dopravil až na vídeňské letiště. Tam jsme v mylné domněnce, že nám bude všechno jídlo zabaveno, snědli naše poslední zásoby a s plnými břichy jsme se dokutáleli do letadla, kde každý z nás obdržel dva luxusní sandwiche a západ slunce k tomu. V Sofii už nás, po menších problémech s Tomášovou občankou i pasem, přivítal Cvrček (otec Petr Cvrkal) se slovy: „Vítejte, naděje a spasení Bulharska!“. Odvezl nás do Kazanlaku, kde nás uprostřed temné noci uvítali bulharskými pokrmy a českou pálenkou. Druhého dne jsme byly dopraveny do Staré Zagory, našeho nového ročního domova.

Od té doby se pomalu sžíváme s místní komunitou Salesiánů. Řídíme se heslem Jardy Mikeše: „S komunitou se modlete, jezte i slavte!“. Pozvolna odhalujeme, co nás tu čeká a nemine, proto se snažíme pomáhat ve středisku např. doučováním, přípravou her, kroužky, prostě kamaráděním se s našimi milými Cigánčaty*... Ale naším prvním a největším úkolem je naučit se bulharsky. Jde to, ale dře to. Velkou pomocí pro nás je, že nás do všeho zaučuje Markéta, naše předchůdkyně, která se rozhodla s námi zůstat až do konce listopadu.

Loučíme se s vámi z našeho prvního a posledního společného mailu, v dalších už se budeme střídat a více vám přibližovat, jak to tady chodí, naše dojmy, radosti i starosti...

Myslíme na vás, nejen v modlitbě,

Verča a Hanka

*v Bulharsku je slovo „cigáni“ běžné označení romské menšiny

« zpět na novinky