Alžběta Žáková z Konga potřetí - Nezaprší a nezaprší, ale když už začne, stojí to za to

4. 12. 2012

Jambo z Konga opět! S koncem listopadu posílám už třetí (mailovou) vlaštovku do své rodné země, kterou většina našich děti tady v Bakanja na mapě světa nenajde ani s vypětim všech sil (popravdě, problém jim často dělá i Kongo samotné), ale jejíž obyvatelé tu znají a mají rádi téměř všichni – to všechno díky dobrému jménu, které tady naší malé zemi vytvořily všechny předcházející dobrovolnice.

Od minula se toho, jako obvykle, spoustu stalo. Ale zaroven muzu rict, ze se toho taky spoustu ustalilo a zabehlo do svych koleji. A tak se snazim, aniz bych zapadla do stereotypu, delat co nejlip svoji kazdodenni praci, i kdyz na ni nekdy neni moc novych veci – protoze pismenka jsou porad stejna:). Na druhou stranu prave diky te pravidelne praci clovek zacina videt pokroky a mensi ci vetsi uspechy svych sverencu. V pulce listopadu jsme tu meli nejdriv kratke dvoudenni prazdniny a nasledne vyhlaseni vysledku prvni periody skolniho roku. (Skolni rok tu ma tri trimestry a kazdy trimestr dve periody, na konci kazde periody jsou testy a na konci trimestru zkousky.) A tak kazdy videl sveho snazeni, nekteri dopadli vyborne, jini tragicky, nekteri poskocili o tridu vys, jini se vratili o rok niz. Vetsina kluku, se kterymi pracuju, skoncila bud tesne nad hranici uspechu (50%), a nebo pod ni – ale koneckoncu ucim se s nimi proto, ze jsou to ti slabi. Tak snad v predvanocnim testovani budou aspon o neco lepsi:). Ja jsem si uzila troche te kancelarske prace pri zpracovavani vysledku pro celou skolu a pak jsem se zase mohla s vetsi chuti vratit k praci s detma. Belgicka dobrovolnice v pulce listopadu odjela, tak jsem zustala zase sama (no, ‘’sama’’, pokud nepocitam deti :)), ale aktualne mi to zas tolik nevadi, porad je co delat. Ale je fakt, ze dobrovolnicit ve dvou ma neco do sebe. Tak premyslim, jake by to bylo, kdyby se jednou v nejakem rocniku Cagliera nasly dve dobrovolnice, ktere by umely francouzsky a odjely do Bakanja spolecne..

Behem prazdnin skauti opet vyrazili na vypravu, tentokrat jsem s nimi stravila jen jeden den, protoze v Bakanja zustalo plno kluku, kteri nemeli behem volna co delat, a tak jsem pro ne otvirala knihovnu, chodili jsme na prochazky a pletli naramky. Ale i ten jeden den byl velky zazitek, videla jsem trochu opravdoveho konzskeho venkova, udelali jsme hromadu fotek, varili, a pak jsem nesla hrnec s malyma rybkama k veceri od studny na hlave, coz bylo nalezite oceneno (a protoze moc velkou praxi nemam, obcas jsem vravorala – nastesti mi po obliceji stekala jenom voda a ne rybicky :)). No a nesmim opomenout, ze pro transport jsme tentokrat vyuzili taximotorku, coz bylo taky akcni – nas pan sofer se ritil po prasnych a deravych cestach rychlosti blesku, pred zatackou zatroubil a doufal, ze v opacnem smeru se nevyriti jina motorka. Pri zpatecni ceste uz byla tma a navic jsme pichli pneumatiku, vsude jsme slyseli ‘’coze, beloska v tuhle hodinu?’’, no zajimavy, ale dobre to dopadlo :).

Cimz se dostavam ke slibenemu povidani o tom, jak to chodi ve meste. Lubumbashi se driv jmenovalo Elisabethville, coz mi tady vsichni zvlast ze zacatku predhazovali a coz taky potvrzuje, ze jsem na spravnem miste :). Zije tu zrejme neco kolem dvou milionu obyvatel, nekdo tvrdi, ze se mluvi i o ctyrech nebo sesti, ale co je na tom pravdy, nevim. A taky znam vlastne jenom centrum a par ctvrti okolo nas, takze ne cele mesto. Ale co vas upouta na prvni pohled, kdyz se tady ocitnete..pro me to bylo jednak obrovske mnozstvi lidi a hlavne deti, mnohem vic nez v Evrope. Zvlast zeny jsou krasne oblecene, vetsina v satech z typickych konzskych (nebo africkych?) latek. Zaroven je ale uplne vsude strasne moc odpadku, neco jako kose tu temer neexistuje a vsichni povazuji za naprosto normalni odhodit obal od cehokoli na stejnem miste, kde to rozbali – a naopak mne se strasne smejou, kdyz neco rozbalim a obal strcim do tasky. Proste to nechapou :). V centru najdete par budov, ktere maji vice pater, ale jinak vsude ve meste, stejne jako v Bakanja, jsou domy prizemni. A vetsina lidi tady ve ctvrti bydli v malych cihlovych domcich obvykle o dvou nebo trech mistnostech. Vari na zhavych uhlicich, pradlo perou v ruce ve vode, kterou si donesou v kanystrech od studny. Spousta z nich se zivi prodejem drobnosti v malych kramcich, ktere jsou uplne na kazdem kroku a casto maji naprosto neuveritelna jmena – Bozi milost, Jezis je me pozehnani, Buh je laska a podobne:). Asfaltovych silnic je tu pomalu, ale pry se to postupne zlepsuje. Zbytek jsou prasne a casto dost derave cesty, ktere se hlavne v obdobi destu meni v blative potoky (udajne, to jsem jeste nezazila, ale zanedlouho to zrejme prijde). No a jak se tu lidi po meste prepravuji? Moznosti je spousta. Ti bohati maji auta – vetsinou dovezena ze Zambie, byvale anglicke kolonie, kde se tudiz ridi nalevo – a tak tady, kde se ridi vpravo, jsou temer vsechny volanty vpravo. Trochu neprakticke, ale nikomu to nevadi. Kdo troubi, ten jede, a kupodivu to nejak funguje (i kdyz ja bych se tady neodvazila sednout za volant ani po letech zkusenosti, natoz s mou ridicskou neschopnosti). Pak jsou tady vsude taxibusy – dodavky, do kterych se nasklada vetsinou neco kolem 20 – 25 lidi. Obcas jeste neco na strechu, videla jsem treba dva gauce :). A kdyz je taxibus plny, vyrazi. Kam nemuze taxibus, vetsinou se dostane taximotorka, kterou jsem uz zminovala. A ostatni jdou bud pesky nebo na kole. S patricnym nakladem, ktery nosi (zejmena zeny) bud na hlave, nebo privazany ke kolu, a ze jsou to veci objemne a tezke.. No zkratka ve meste se evropsky clovek nenudi, protoze pokazde, kdyz vyrazim z centra, potkam neco noveho nebo zajimaveho.

Taky se tu samozrejme setkavam s prihodami, kterym uplne nerozumim, nesouhlasim nebo jsou to proste tezke veci. Tri kluci, kteri byli jeste loni tady v Bakanja, letos presli na internat salesianskeho uciliste kousek vedle. Ale protoze porusili nejake pravidlo internatu, neprisli na vecerni studium ci co, vyhnali je. Ne ze skoly, ale z internatu jo. Pry do ledna..A protoze se nemaji kam vratit, museji se snazit to vydrzet. Nekde ve ctvrti si pry pronajali jednu mistnost, ale musi ji zaplatit a vydelat si na jidlo. A k tomu vsemu zaroven porad chodit do skoly. Kolik jim je, nevim, mozna 18? Zivot je tezky, jednou jsem jednoho z nich potkala kolem pate odpoledne, koupili jsme si koblizky, nacez z nej vypadlo, ze naposledy jedl den predtim v poledne..a clovek nevi presne, jak jim pomoct. Zodpovedni tady v Bakanja rekli, ze kdyz nedodrzovali pravidla, tak ze se s tim ted musi poprat. Na jednu stranu je to samozrejme pravda, ale stejne.. A nebo treba ten kluk, ktereho jsem vam posilala minule na fotce, s roztazenyma rukama pred obrazem na zdi, tak ten behem posledni doby dvakrat utekl a dvakrat se po par dnech vratil. A asi pred tremi tydny utekl potreti a uz se nevratil, asi nezvladal naroky internatu, rezim a vsechny povinnosti, a taky bylo hodne videt, ze mu chybi nekdo blizky, vyzadoval hodne pozornosti, aby ho nekdo objal..ale ted je zrejme znovu nekde na ulici. Jestli ho jeste uvidim, nevim.. No a dneska zrovna dva mali kluci vyrusovali ve skole, tak si je reditel zavolal a poslal je pro dnesek pryc. Bydli v Bakanja Ville v centru mesta, je to dost daleko, par hodin cesty pesky bych rekla, a normalne pro ne odpoledne prijizdi dodavka, ktera je tam odveze. Ale takhle jim rekl, at jdou pesky. Jeden z nich byl bos.. no tak to mi prislo fakt moc a rekla jsem to. A kupodivu jsem za chvilku zjistila, ze jim rekl, at tu tedy do odpoledne zustanou a pak jedou zpatky jako obvykle. Ale do skoly se vratit nesmeli..

Z tech veselejsich veci - oslavili jsme 74. narozeniny maman Annie, belgicke dobrovolnice, ktera tady pracuje uz osmy rok. Tak jsme udelali darek – kluci se poskladali na hristi do tvaru jednotlivych pismen napisu Bon anniversaire (= Hezke narozeniny), pritahli jsme zebrik, ktery jsme opreli o basketbalovy kos a z vysky vyfotili jednotliva pismena a pak z fotek udelali velky plakat, kde se jeste vsichni podepsali. No a pak jsme zpivali Hodne stesti, zdravi (francouzsky teda:)) a predali dar, tak mela radost a stalo to za to. A jeste v komunite pak byla velka oslava, spoustu pozvanych a bylo to vesely – zabava, tanec a zpev, jak rika Medvidek Pu :). A vypravely se vtipy, coz se tady pry dela pri kazde oslave. No pochopila jsem z nich asi pulku:).

V prubehu rijna a listopadu tady probehla formace proti drogam a AIDS, kterou vzdycky jednou za tyden vedla Kanadanka, ktera sem prijela pres Lekare bez hranic. Ucastnilo se ji asi 20 velkych kluku a melo to velky ohlas (a doufejme, ze i velky vliv). Nakonec, jako vystup z toho, co vsechno se behem ‘’kurzu’’ dozvedeli, si kazdy sam nebo ve skupinkach meli pripravit scenku, pisnicku, tanec nebo cokoliv, cimz by sdelili neco, co si odnaseji. A pak to jedno odpoledne vsechno predvedli a nejen ja jsem byla ohromena tim, ceho jsou schopni. Kreativni scenky, rap s protidrogovou tematikou i romanticke pisne, na zaver vsichni dostali certifikat a obcerstveni a byl to velky zazitek jak pro ne, tak pro divaky :).

No a abych se konecne dostala k tomu pocasi. Bylo mi receno, ze normalne zacina prset koncem rijna nebo zacatkem listopadu. Na zacatku listopadu taky prisel dest, ktery ale trval asi dva dny a pak prislo znovu sucho, jeste extremnejsi nez predtim, asi tak, ze jsem fakt nebyla schopna vyjit ven z centra a ujit vic nez 500 metru. Fakt jsem kazdy den cekala, jestli uz konecne zacne, a ono misto toho bylo jeste vetsi horko! A kdyz uz i Africani zacali rikat, ze je to nesnesitelny a kde ze ten dest letos je, tak zacalo pred par dny prset. A ze dest tady je fakt dest. Behem nekolika minut se ze slunecneho pocasi stane vetrno a tudiz prasna boure a pak behem par minut spusti slejvak, takovy, ze prebehnout dvur znamena nenechat na sobe temer nitku suchou. Navic jsou tady vsechny strechy plechove, takze i kdyz jste vevnitr, dela to fakt veliky hluk :). Kdyz prselo poprve poradne, behem chvile se vsude vytvorily potoky vody, nez jsem prebehla do kaple na modlitbu, tak jsem slapla do nekolika louzi po kotniky. Pred kapli jsem potkala francouzskou dobrovolnici, ktera prisla z vedlejsiho centra, byla o dost lip vybavena nez ja – mela plastenku a holiny. Bohuzel holinky ji nebyly nic platny, protoze musela prekonat potok, ktery se vytvoril na ceste pred centrem a pritom ji do nich natekla voda zeshora.. :)

A to bude pro dnesek a taky pro tenhle dopis vsechno. Jeste perlicka na zaver – jeden velky kluk tady me poprosil, jestli ho nenaucim ceskou hymnu. Tak jsme stravili par veceru opakovanim, ale je neuveritelny, skoro vsechno si zapamatoval napoprve a ted staci rict a vysvihne vam Kde domov muj? s temer bezchybnou vyslovnosti :). Chystam se natocit video (ale asi se mi ho nepodari poslat), protoze to fakt stoji za to :). No a tak abych nezustala pozadu, tak jsem se zacala taky ucit zdejsi hymnu. Ale protoze konzska hymna je o dost delsi nez ta ceska (a asi nejen proto:)), tak prozatim jsem asi v pulce. Ale jednoho dne se na konec urcite dostanu! (A na fotce, to je on, cesky vlastenec – i kdyz zrovna nezpiva :))

Tak tady se loucim, preju vam vsem krasny advent v ruznych koutech sveta a opet vyrizuju pozdravy od komunity. Vzdycky, kdyz me slysi mluvit cesky, pripada jim to strasne vtipny. Ale je fakt, ze ted je to vtipny i pro Cechy, protoze moje cestina je posledni dobou takova prapodivna, jak skoro cesky nemluvim (kdyz jsem jednou mluvila s rodici pres Skype, asi po ctvrt hodine povidam, mami, ja jsem fakt zapomnela mluvit cesky, mluvim uplne divne! A ona na to, jojo, ja jsem si toho vsimla, ale myslela jsem, ze je to problem Skypu.. :)). No co uz..zase za mesic!

Alzbeta

« zpět na novinky