Dopis je sice starý již 10 let, Kongo je ale čím dál víc aktuální. Pojďme se tedy skrze dopis podívat, jak tam svoji dobrovolnickou službu prožívala Iva.

Jak se žije salesiánské dobrovolnici v Kongu a jaká je její práce? Každodenní radosti a strasti Ivany Chatrné v Lubumbashi aneb "co to pořád funí vedle mého pokoje" :-).

Zdroj článku zde.

/img/article/a024801b.jpg

Je to hodně práce, zvlášť teď, když se nám polámala kopírka a v tiskárně není černá barva, takže musím spoustu věcí chystat v ruce, ale hlavně hodně radosti, páč kluci, který mám se chtějí učit........a vidět je jak se rozzáří, když něco pochopi nebo ti malí napíšou nové písmenko...... je k nezaplaceni.

Pro představu uvedu jeden příklad, zrovna nedávno jsem měla večer během etude jednoho našeho kluka co je už větší, loni byl v první třídě a protože byl šikovný, tak přeskočil druhou třídu a teď je ve třetí. Ale vzhledem k tomu, že se mu doteď nikdo nevěnoval, tak mu nějaké to učivo z druhé třídy přece jen chybí... A to bych vám ho přála vidět, když mu svitlo a pochopil, jak odčítat příklady typu 51-26, to jak se celý rozzářil a povyrostl. No a pak zas vypadl proud a protože etude jsou od šesti, tak naráz byla tma jak v pytli, takže jsme tam seděli vedle sebe po tmě a on jen furt dokolečka říkal: „doufám, že se proud vrátí“.... a když už jsme pomalu přestávali doufat, tak se proud vrátil a my oba šťastni jak blechy jsme mohli pokračovat v počítaní:)

Pro mě je neuvěřitelný, že kluci, co mám na ty lecon individuel, se chtějí učit, dokonce mě ti větší začali žádat o domácí úkoly a světě div se, dokonce je zatím druhý den nosí vyplněné... sice je často vytahují pomačkané a špinavé odněkud z kapes, ale je to hotové, vyplněné a majitel úkolu netrpělivě čeká až to opravím...... a dneška byla knihovna otevřená pro ty největší a několik z nich  tu hodinku a půl, co tam byli strávili počítáním zlomku, který po mě chtěli vysvětlit.

Už je pozdě a já jsem docela unavená, takže místo dlouhého povídaní posílám pár fotek co jsem během dnešních lekcí udělala, abyste věděli jaké tu máme šikovné kluky:-) a to nejen ty malé, ale i ty velké.

Takže moje učení tady to je radost (i když ve třídě bych tu učit nechtěla, klidně padesát dětí ve třídě, rozdílného věku a velmi rozdílné úrovně toho co umí, občas některý pod vlivem lepidla...) no jsem ráda, že mám jen ty individuální lekce.

Nejtěžší na tom všem pro mě bylo, jak to zorganizovat, a s kterýma klukama jak často pracovat. Nejprve jsem požádala učitele, ať mi napíšou jména těch co by potřebovali ve škole pomoct a dostala jsem z každé třídy zhruba deset až dvacet jmen, takže bylo jasné, že na všechny čas mít nebudu. No nakonec si děcka beru po dvojicích, a od třetí třídy nahoru jednou týdně s tím, že jim chystám a dávám práci na domů (teda u některých spíš na ulici) a prvňáčky a druháčky si beru třikrát týdně s tím, až se zlepší, tak si zas vezmu někoho jiného. Tak doufám, že děti něco naučím, páč někdy je to složitý se dorozumět a ve francouzštině, popřípadě ve svahilštině, vysvětlovat, co  jak mají dělat.

Tak to je tak asi všechno, co mě dnes napadá, takže končím a zdravím do ČR popřípadě jinam do světa:)

Z Lubumbashi Ivana Chatrná

zpět na novinky